Eurohujeři? Ne, kolaboranti

Evropská unie má problém, tedy ne, že by jej nikdy neměla, ale v současné době prochází krizí identity. Sny a ideje se rozplynuly a podle vrcholných politiků je třeba tyto ideje a sny znovu vrátit na scénu. Řecká krize se stala krizí eura a potažmo celé unie a postupně vychází na světlo další skutečnosti o ostatních státech EU.

Podle mnohých komentátorů a výroků politiků je současnou krizi možné zastavit pomocí zavádění totalitních mechanismu do struktur Evropské unie, což vlastně znamená konec suverenity národních parlamentů a přenesení pravomocí do rukou nikým nevolených úředníků, v jejichž čele stojí belgický Garganel , což je de facto nová forma "osvíceného" absolutismu.

Politické špičky EU zřejmě dospěly k názoru, že když něco nefunguje, tak to není proto, že by to nebylo správné, ale proto, že je málo regulace, málo politických a ekonomických omezení.  Mnozí z českých politiků a komentátorů pak nadšeně kvitují kdejakou snahu o novodobé ujařmení národních států, ne nepodobného moskevské kuratele, protože nic jiného než snaha o nastolení ekonomické a de facto politické bruselské nadvlády to není.

Bruselskou mašinerii nezajímají národní odlišnosti a dokonce eurokomisaři vysílaní do Bruselu skládají slib loajality k bruselskému politbyru a jen málo schází, aby byla zakotvena vedoucí úloha eurokomise a armády flákačů v bruselských kancelářích, když už Brusel vydávána sebepochvalné brožury ne nepodobné komunistickým ročenkám, „Co jsme zase zmatlali“.

Bruselské představy o novém, nepohlavním evropském občanovi jsou dost podobné snahám různých diktátorů a totalitních režimů o novém člověku, který ponese prapor ke světlým zítřkům, v našem případě prapor se žlutými hvězdičkami, které začínají rudnout, možná by do středu kruhu z hvězdiček chtělo doplnit kladívečko se srpíčkem, aby to nebylo tak nudné.

Václav Klaus byl proti Lisabonské smlouvě a chtěli jej prohlásit za blázna, je vidět, že komunistická vymoženost zavírat lidi na psychiatrická oddělení pro jejich nesouhlas s komunismem je stále živá. Ostatně jen blázen může být proti něčemu tak úžasnému jako je současná EU. Prostě Evropskou unii se rozvracet nedáme.

Při snahách představitelů EU o záchranu jejich snu, záchranu politické měny, kterou z občanů států Evropské unie chtěl málokdo, stejně jako násilně prosazenou Lisabonskou smlouvu, která by v referendech nikdy neprošla, mám pocit, že nejsme daleko od doby, kdy se bruselská klika nebude nikoho ptát, protože národní parlamenty se pomalu, ale jistě stávají jen odkývajícími institucemi, jejichž souhlas je čistě jen formální.

Na druhou stranu je to možná i dobře. Když se hodně tlačí na pilu, tak ta jednou praskne a současné kroky politických špiček mi připomínají hasiče, kteří se snaží hasit požár budovy benzínem. Že ta budova ještě dříve lehne popelem?

Na tom nezáleží, hlavně, že je čím hasit.