Enoch Powell – „Vidím řeky krve“

Jak včera server iDnes informoval, uplynulo padesát let od slavného projevu britského konzervativce Enocha Powella. Projevu, který varoval před přijímáním imigrantů z jiných kulturních okruhu. Varování, které se začíná naplňovat.

V dnešní době, ze řetězu urvaného optimismu, není moc populární nazývat věci pravými jmény. Zvláště, když se to dotýká svatého grálu současných „humanistů a aktivistů za lidská práva“ imigrantů, převážně těch, z islámských zemí. Určitá slepota z nadšení nad cizími kulturami a mezináboženského dialogu, vede i vzdělané lidi jako jsou Tomáš Halík k vyslovení totálních blbostí, jako například, že kdyby tento kněz věděl, že křesťan měl placku s nápisem „Stop islám“, tak by mu nepodal Svaté přijímání. Pokud to Tomáš Halík myslel vážně, tak by měl vystoupit z církve jako jeho vzor Odilo Štampach. Být proti islámu není totiž těžký hřích, ale křesťanský postoj. Každý křesťan a kněží zvláště musí být proti falešné nauce a tím islám z pohledu křesťanství, křesťanské nauky vycházející z Evangelií je. Pokud křesťan obhajuje islám, je otázkou, proč je křesťanem. Protože obhajovat islám znamená zpochybnění vlastní víry. Tento postoj také znamená, že první křesťané umírali zbytečně, protože se neklaněli modlám. Ostatně to už zaznělo od jednoho středoškolského učitele na katolickém gymnáziu, že za masakr křesťanů v Cordobě během vlády muslimů, jsou zodpovědní sami křesťané, protože svým manifestačním průvodem ukázali svojí netolerantnost a křesťanský  fanatismus. 

Po staletí platilo nepsané pravidlo „Starej se o svojí zemi tak, abys ji předal, jak ti byla předána“. S rozpadem monarchii a monarchistického dědičného systému, se stalo nepsaným heslem „Změn svojí zemi tak, aby jí tvojí předci, kdyby náhodou ožili, nepoznali“. Duch francouzské revoluce, která zničila vše staré, aby nikdy nemohlo být vybudováno něco co přetrvá věky, od roku 1789 se zabydlel v myšlení takzvaných pokrokářů. Nejen takzvaných, ale také samozvaných, dnes přetavených do různých neziskových, nátlakových organizací, bojujících tu za práva zvířat, tu za práva žen, tu za práva sexuálních menšin, za práva náboženských menšin, za práva pro všechny, mimo těch, kteří nechtějí a nesouhlasí s jejich pohledem na svět. Popravdě, k čemu jsou dnes vlastně volby? Pokud je zvolen někdo, kdo nevyhovuje novému pohledu na svět, tak jsou demonstrace jako v Maďarsku. Prý nespravedlivý volební systém. Přitom v tomto systému mají všichni stejné startovní podmínky. Že je tam pravidlo vítěz bere vše? Ale, copak toto pravidlo není i v západních demokraciích? Například ve Velké Británii. K čemu jsou volby, když politik jde do voleb s určitým programem a po zvolení na základě nátlaku aktivistických skupin tento program opustí, změní, nebo se vymlouvá, že on samozřejmě není proti sexuálním menšinám, že jeho slova byla špatně pochopena? 

Enoch Powell ve svém projevu varoval před balastem, který je dnes součástí liberálních demokracií. Za tento projev byl vyloučen z Konzervativní strany a to přesto, jak uvedl server iDnes, že právě tento projev pomohl k vítězství Konzervativců. A co vlastně ten Powell řekl tak nevhodného? 

Řekl například tohle:
Před osmi lety byl jeden dům ve slušné ulici ve Wolverhamptonu prodán černochovi. Nyní má ulice jediného bílého obyvatele (starou paní v důchodu). Toto je její příběh. Ve válce ztratila manžela i oba syny. Proto do svého domu se sedmi pokoji – jediného majetku, který měla – začala brát podnájemníky. Pracovala tvrdě a dařilo se jí, splatila celou hypotéku a začala šetřit, aby měla něco na své stáří. Pak se objevili přistěhovalci. S narůstající hrůzou viděla, jak jeden dům po druhém přebírají přistěhovalci. Dříve klidná ulice se stala místem, kde zavládl hluk a zmatek. Její bílí podnájemníci se bohužel odstěhovali.
Den poté, co se odstěhoval poslední, byla v 7 ráno probuzena dvěma černochy, kteří chtěli použít její telefon, aby zavolali svému zaměstnavateli. Když odmítla, stejně jako by odmítla kohokoliv neznámého v takovou hodinu, začali jí nadávat tak, že se začala bát, že by ji fyzicky napadli, kdyby na dveřích neměla pořádný řetěz. Rodiny přistěhovalců se také pokoušely pronajmout si pokoj v jejím domě, ale vždy odmítla. Její úspory postupně zmizely a nakonec měla, po zaplacení všech poplatků a daní, méně než 2 libry na týden. Zašla zažádat o úlevu na daních a mluvila s mladou dívkou, která, když slyšela, že má dům se sedmi pokoji, navrhla, ať část pronajme. Když řekla, že jediní nájemníci, kteří mají zájem, jsou černoši, tak dívka pronesla: „S rasovými předsudky se v této zemi nikam nedostanete“. Tak šla domů.

Telefon je to, co ji drží při životě. Platí ho její rodina, která ji i jinak pomáhá, jak nejlépe umí. Přistěhovalci nabízeli, že její dům koupí – za cenu, kterou by nový pan domácí mohl dostat od svých nájemníků nazpátek za několik týdnů, nejvýše několik měsíců. Začíná se obávat vycházet ven. Okna jsou rozbitá. Ve své poštovní schránce občas nachází výkaly. Když jde na nákup, provází ji houf okouzlujících, do široka se šklebících černoušků, kteří neumí anglicky, ale jedno slovo přece znají. „Rasistka“, křičí na ni. Naše stará paní je přesvědčena, že půjde do vězení, pokud bude nový Race Relations Bill schválen. Opravdu se tak moc mýlí? Začínám mít pochybnosti.

Pokud si vezmete, že tento projev byl pronesen 20.4.1968 a současnost, tak se rozhodně nejedná o řeky lásky nikoli krve jak bylo uvedeno v článku iDnes. 

Na to lze reagovat tím, co Enoch Powell také řekl ve svém  projevu; „Lidé mají někdy sklon zaměňovat předvídání problémů za jejich příčinu nebo dokonce za touhu po takových problémech. Mnozí rádi říkají: „kdyby se o tom nemluvilo, pak by se to nejspíš nestalo“. Tento zvyk má kořen zřejmě v prastaré víře, že slovo a věc, jméno a předmět, jsou jedno a totéž.“

V podstatě, se jedná o to, co dnes můžeme slyšet. Redakce Charlie Hebdo si může, de facto, za své vystřílení sama, protože si dělala srandu z muslimů. Převedeno do srozumitelného jazyka. Muslimové jsou oběť. Podobně tomu bylo se zamlčováním informací o slavném Silvestru v Německu. O čem se nemluví, to se nestalo. A když se to provalí, tak se to sice stalo, ale …..nehledá se příčina. Ženy nebyly na délku paže. Kdyby byly, tak by se to nestalo.

Ano, žijeme v úžasné době. Dalo by se říci v době zázraků. Největším zázrakem všech dob je když oběť oslavuje pachatele. Jako například LGTB komunita, která bojuje za práva muslimů, přičemž v islámských zemích jsou homosexuálové likvidováni. Paradox, který by nevymyslel ani Orwell.