Češi jsou prý ateisté, aspoň podle průzkumů veřejného mínění a religiozity. To je docela zajímavé ke skutečnosti, že Češi utratí na hlavu skoro nejvíce z Evropy za kartářky a okultní literaturu. Ostatně stačí se podívat po druhé hodině na televizi, kde diváci nadšeně volají kartářkám a věštkyním z koule, dožadující se odpovědím na své otázky týkající se jejich budoucnosti.
Kdysi jeden katolický teolog, jméno jsem zapomněl, prohlásil na adresu těchto čarodějnic „Svojí budoucnost neznají a druhým jí věští“. Je to paradox, že národ, kde většina lidí se hrdě hlásí k tomu, že nevěří v Boha, nesnáší církev, je zároveň národem, který věří kdejakým okultním praktikám. Na jednu stranu to chápu. Kde je duchovní vyprahlost, tam je místo pro pseudoduchovní svět.
Češi jsou asi opravdu zvláštní národ. Na jednu stranu nadávají na církev, na druhou stranu dávají děti do katolických škol a křesťanských hospiců se slovy, že tam dostanou lepší vzdělání, péči. Taková malá schizofrenie. Nejvíce to je patrné u čtenářů na serveru novinky.cz. Pokud se jedná o restituce, tak by církev nejraději zadupali do země. Ovšem, jakmile se vyskytne informace, že ten , či onen církevní řád má dostat v rámci restitucí nemocnici, tak chvějí chválu nad tím, že tam aspoň dostanou péči, jakou si člověk zaslouží.
Jsem katolík, to ví každý čtenář mých blogů, katolík od narození, díky křtu a výchově. Vyrůstal jsem za komunismu, kdy církev byla trpěna a mnozí katolíci zapírali svojí víru jen proto, aby neměli problémy v zaměstnání a kariérním postupu. Po revoluci jsem viděl zaplněné kostely lidmi, kteří doufali, že jim příslušnost k církvi pomůže v kariérním postupu. Jak podobné době, kdy Konstantin legalizoval křesťanství.
Bohužel, lidé, kteří si mysleli, že jim příslušnost k Katolické církvi něco přinese byli zklamáni. Pochopili, že být církevníkem není stranická knížka a tak jak rychle napochodovali do kostelů, tak z nich rychle odešli. Chvála Bohu a bohužel. Chvála proto, že nikdo si nepřeje pokrytce a kariéristy mít vedle sebe a bohužel proto, že tito lidé nic nepochopili.
Vím, že pro mnoho lidí jsou křesťané blázni. Ostatně to řekl i svatý Pavel…“Jsme blázni pro Krista. Věříme podle mnohých v imaginární bytost, která neexistuje. Věříme věcem, které jdou vysvětlit racionálně a vědecky. Ano, to je pravda. Věříme opravdu proti všemu, co nám přináší věda a vědecký výzkum. Pak je otázkou proč vlastně věříme v Boha, proč milujeme svojí církev.
Proč? Nevíme. Nevíme, slovo, které je součástí naší víry. Nevíme, ale věříme. Věříme, že Bůh, který stvořil svět s jeho fyzikálními zákony, má moc těmito zákony vládnout. Věříme, že Bůh je Otec, který nás nikdy neopustí a který je vždy s námi. Věříme, že církev je Božské tělo Kristovo a Kristus je hlavou své církve. Bláznivé, že? Také si myslím, a přesto věřím. Asi jsem blázen, vždyť každý den si mohu v novinách přečíst, jak jsem zpátečnický, iracionální a nemoderní. A přesto věřím.
Věřím a svoji víru beru jako dar. Dar od Boha a s apoštolem Pavlem říkám….Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!
Ne, to asi není argument na obhajobu mojí víry. Je to pouze znak mojí víry. Stejně jako slova apoštola Pavla o lásce, ne té lidské, fyzické, ale Božské
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.“
Jsme prostě blázni.
