odborné "vnitroprofesní" zamyšlení nad tím jak někdo dělá něco, čemu ve skutečnosti vůbec nerozumí.
Vnímání vývoje doby u některých provozních zaměstnanců na železnici je skutečně tristní. Jako by někteří tajně doufali, že jednoho dne přiletí soudruh Tau, začne mávat kouzelnou hůlkou, rozezní se slavnostní budovatelské písně a na nejbližším nádraží se budou všichni objímat a plácat po ramenou a to i za vidiny, že další den budou svým milovaným přivožralým společným přednostou dehonestování a trestáni. Ti lidé za to asi nemohou. Někteří žijí ve svém skrytém světě, který je ještě podporován vnitropodnikovým odborovým tiskem, jehož plačtivý obsah se po 25 letech v podstatě nezměnil. Tito lidé jsou uváděny v obraz, že existuje nepřítel, který shromažďuje vyřazené lokomotivy a zaměstnance, se kterými vždy se změnou grafikonu přichází jako tajemný fantom, který bere lidem práci, rodinné štěstí a hlavně dlouhý kouř a kávu na pracovišti. Možná je to dáno demografí, možná historií, možná obojí současně. K tomuto pocitu, jež mi způsobuje zrychlený tep a svírání kdesi pod žaludkem mě napadá spousta přirovnání, od hrachu házeneho na zeď až po osoby jako jsou Golem či Muhamed a jeho hora. Až nyní spatřuji provázanost, až podjatou. Nikdy mě při své bývalé profesi nenapadlo podivovat se nad přítomností loga ČD Cargo, které se jímalo mezi pohlednicemi a oznámeními na zašlé a mastným kouřem nasáklé nástěnce. O to větší překvapením dnes pro mě je, když otevřu čistě vnitropodnikový oběžník oficiálně nazývaný Týdenní Oznam a hned v kolonce adresátů, která jakoby hlásala stupeň utajení a komu se list do ruky dostat nesmí, najdeme ve výčtu pracovišť výpravčích a stavědel také příjemce jako nákladní pokladna ČD Cargo, vozový disponent či celý Cargo aparát dané oblasti. Díky tomuto oběžníku se pak výše zmiňovaný dopravce velmi pohodlně dozví nejen o chystaných výlukách a provozních opatření, ale také je přizván ke společnému stolu v různých čistě oblastních jednáních a svou stranickou úlohu nakonec stvrdí záznamem, ve kterém se dočte že byl výpravčí dehonestován a věšen za to, že opozdil místní manipulační vlak. To že vezl jeden vůz, který pak následně stál po celý víkend na místním ranžíru, se už pochopitelně nepíše. Zaměstnanec železniční by měl pochopit, že dopravce není nepřítel. S příchodem ostatních dopravců se na mnohých místech otevřely tratě a vlečky, které Cargo už dávno vymazalo z mapy. A s nimi, ačkoliv to neradi slyší, i svoje zaměstnance! A kde byl společný a do prsou si bijící odbor zaměstnanecký? V této kotlině bude bohužel ještě nějakou chvilku trvat, než zaměstnanec pochopí, že život není jen o režijce, kterou využije jednou za rok s chlebem v ruce při cestě do Luhačovic nebo o zahuleném tanečním parketu a jednom řízku, který odbor svému zaměstnanci jednou ročně dopřeje. Všem zaměstnancům provozu, kteří to pochopili bych chtěl poděkovat. Práce takových lidí je vidět a stejně tak jsem přesvědčen, že právě takoví lidé se ve světě železnice do budoucna neztratí. A ty, kteří to nepochopili, bych chtěl požádat, ale stále po dalších 20 letech chodili ve své vísce do malého koloniálu a nenakupovali nikde jinde. Že tam mají plesnivé potraviny? To přece nevadí! Hlavní je, že se prodávají tam, kde je měli před 50 lety!
