Neděle, dvě hodiny v noci. Kromě mé obrazovky, kde zrovna útočili mimozemšťané, byl všude klid. V tom tmu prořízl zoufalý výkřik, který nešel z reproduktoru, ale z ulice...
Ilustrační fotografie.foto: iDNES.cz
Zpozorněl jsem. Přestože bydlím v klidné části Ostravy, občas mi pod okny projde skupinka hulákajících opilců. Tento výkřik byl ale jiný, působil zoufale. Rychle jsem ztlumil zvuk, otevřel okno a snažil se zjistit, co se děje. Křik vystřídalo něco mezi nadáváním a zoufale znějícím proklínáním. „Já vás zabiju, vy svině!“ zařval neznámý muž a následoval zase ten výkřik beze slov.
„Byly to dva hlasy nebo jen jeden? Hádka opilců? Přepadení?“ otázky se mi horečně míhaly hlavou. Od prvního výkřiku mohlo uběhnout tak půl minuty, možná minuta, ale stále jsem nebyl schopen rozeznat, oč se jedná. „Jsou to zas jenom ožralci? Měl bych běžet ven?“ přemýšlel jsem. Mezitím se v ulici otevřela další okna. „Super, tak to už někdo určitě nahlásí,“ blesklo mi úlevně hlavou, že to nemusím řešit. Tu myšlenku jsem ale zaplašil stejně rychle, jak mi vytanula na mysli. Křik nepolevoval a přestože jsem stále nevěděl co se děje, bylo pravděpodobné, že to tentokrát není jen nějaký hulákající pitomec. Sáhl jsem po mobilu a vytočil 158. Ohlásil jsem své jméno, ulici a číslo domu a popsal, co se děje.
„A které to je město?“ překvapil mě operátor, protože jsem automaticky předpokládal, že budu přepojen na nejbližší služebnu. Rychle jsme se ale oba zorientovali. Popsal jsem mu, že křik přichází nejspíš ze dvora, odhadem tak 100 metrů ode mne, kam ale pro stromy ze svého pátého patra nevidím.
„Někdo se tam určitě podívá,“ ujistil mne.
Položil jsem sluchátko a ještě chvíli poslouchal. Bezeslovné výkřiky ustaly a bylo to už spíš nadávání. Stále jsem zvažoval, zda bych přeci jen neměl jít ven, ale pak jsem si uvědomil, že služebna policie je cca 600 metrů a služebna městské policie dokonce jen 300. Lidé, kteří na rozdíl ode mne ví a umí takovou situaci řešit, byli jen o pár metrů dále než já. Věřil jsem také, že i přes úsporná opatření budou oblečeni méně spoře než někdo, kdo se právě chystá do lůžka. Křik se přesunul jiným směrem a za pár minut se v ulici zase rozhostilo ticho…
Ještě než jsem usnul, jsem přemýšlel nad tím, co se během té krátké chvíle vlastně stalo. V jednu chvíli jsem v bezpečí svého domova čelil mimozemské invazi a zachraňoval svět. Pak stačil jediný výkřik mimo reproduktor k tomu, abych se ocitl v mnohem reálnějším dramatu.
Jak se v takové situaci zachovat? Vyběhnout ven nebo raději zůstat doma? Přemýšlel jsem nad tím a uvědomil si zhruba dvě situace, kdy bych ven vyběhl – křik o pomoc nebo sténání zraněného. Představa, že někde pod mými okny třeba znásilňují bezbrannou holku nebo tam leží někdo smrtelně krvácející, je něco, co by, pevně věřím, překonalo mé obavy. A to obavy jak o své fyzické bezpečí, tak o to, zda a jak jsem reálně schopen takovou situaci vůbec řešit. Chtěl bych zdůraznit to slovo „pevně věřím“, protože dokud se v té situaci člověk – „nepřipravený civilista“, neocitne, není myslím schopen s jistotou říct, jak se skutečně zachová. Zvlášť když má na tak zásadní rozhodnutí, které může v krajním případě i změnit celý jeho život, jen pár sekund.
V tomto případě nikdo o pomoc nevolal, takže jsem své dilema a vlastně i otázku svědomí vyřešil tím, že jsem vše oznámil na policii sídlící nedaleko. Ostatně to je myslím první věc, kterou by měl člověk udělat v takové situaci bez váhání. Zda udělat i druhý krok a vyběhnout ven je nutno ponechat na zvážení každého na základě dané konkrétní situace. Ona totiž někdy může být jen tenká hranice mezi hrdinstvím, falešným hrdinstvím a hloupostí. Myslím si proto, že na ni nejde dát jednoznačnou a už vůbec ne obecnou odpověď. Proto také nechci tuto svou úvahu zakončit nějakou patetickou výzvou k odvaze. Arnošt Goldflam v jednom rozhovoru podobnou situaci glosoval slovy „Prosím boha, aby mne nenutil dokazovat mou statečnost“.
Byl bych ale rád, kdyby nezapadla jedna myšlenka. Když se začala otevírat ostatní okna a já již přestal být jediným svědkem, okamžitě mi na mysli vytanulo „Už to nemusím řešit, někdo to určitě nahlásí.“ I když jsem tu myšlenku okamžitě zaplašil, bylo pro mne ohromně lákavé ji poslechnout. Myslím, že je zcela přirozené, že taková situace je člověku nepříjemná a nechce se mu ji řešit. Pokud je ale jediný, je mnohem těžší obelhat své svědomí, než když se nabízí možnost úniku od osobní zodpovědnosti přes jakousi iluzorní kolektivní zodpovědnost.
Troufám si tvrdit, že je zcela přirozené mít takové pocity a není nejmenší důvod se za ně jakkoliv stydět. To, co je skutečně důležité, je zda jim člověk dokáže čelit. A pokud váhá, je potřeba si říct „Kdo, když ne já?“. Zatímco vzít do ruky sukovici a jít se prát nemůže udělat každý, všichni jsme schopni vzít telefon, vytočit 158 a popsat, co se děje. A věřte, že ono je lepší stokrát nahlásit jedno přepadení, stokrát omylem nahlásit opilce, než nečinností nechat někoho znásilnit nebo vykrvácet.
Martin Horský
P.S. Druhý den ráno se mi cestou na hory rozdrnčel telefon. Volali mi z kriminální policie a ještě jednou si ověřovali, co jsem vlastně slyšel. Moc toho nebylo, takže jsem jen shrnul, co jsem již řekl poprvé. Na závěr našeho rozhovoru jsem se zeptal, zda to byl planý poplach. Nebyl.
