Naši fotbalisti včera horko těžko vydřeli remízu s Chorvatskem. Kdo zápas viděl, potvrdí, že se muselo stát něco zvláštního, když konečné skóre hlásalo stav 2 : 2. Kdo to zařídil? Já mám jasno, byl to můj andělíček strážníček.
Já na to utkání koukal u přátel ve vedlejší dědině s partou kolegů z práce. To je takový náš rituál, když se sejdeme a zrovna je během návštěvy v televizi nějaké atraktivní utkání, které nemůžeme propásnout.
První poločas jsme seděli jako zařezaní v pohovkách a sledovali marnost našich plejerů. Jenom jeden z nás, Martin, neustále nabádal k optimismu, že to ještě dáme. Ostatní více a více propadali skepsi a realisticky hodnotili slabý, ustrašený výkon našich hvězd.
Televize, na kterou jsme více a více mlčky civěli, má obrovské rozměry, úhlopříčka snad metr a půl. Tudíž jsme si celý poločas ani nevšimli, že v levém dolním rohu je postavená soška andělíčka, který by určitě bránil ve výhledu, pokud bychom se pokusili roztáhnout hru po pravém křídle.
O poločase jsem andělíčka posunul na poličku pod televizi a obrátil ho šikmo čelem k obrazovce. „Přece na to nebude koukat křídlama k obrazovce,“prohlásil jsem. „No jasně, ten má určitě dobrý periferní vidění,“souhlasil se mnou Jirka. Andělíček dostal jasné pokyny, nicméně chvíli mu trvalo, než naladil vlny. Druhé brance Rakitiče ještě nezabránil. Pak ale začal úřadovat. Vnuknul chorvatskému trenérovi, aby vystřídal Modriče a za 5 minut poslal na hřiště Škodu. Tedy trenér Vrba ho tam poslal, ale kdo mu to našeptal, že? No a po snížení stavu na 2 : 1 (andělíček si dal záležet, aby Rosova šajtle trefila přesně hlavu Milana Škody) se andělíček proletěl nad chorvatským kotlem. Ten se lekl a snažil se ho zahnat světlicemi a dělobuchem. Hra byla přerušena a chorvatským hráčů se vkrádaly do hlav myšlenky na ukončení zápasu či následné vyloučení z turnaje.
Po znovuzahájení zápasu se andělíček vyznamenal, když zařídil penaltu. To byla vpravdě boží ruka! Náš v prvním poločase mdlý kolektiv v tu chvíli již burácel. Já děkoval andělíčkovi a na penaltu jsem si ho vzal k sobě do náruče. Pochopitelně, že musel koukat se mnou, musel poslat gólmana na stranu a Necidovu bombu stlačil pod břevno. Andělíček dostal pusu a po zápase jsem ho zvedl nad hlavu, jako bych byl kapitán vítězného týmu. Na přiložené fotografii znalci rozeznají , že soška má podobný profil, jakou měla slavná Zlatá Niké.
A jak to dopadne s Tureckem? Nevím, můj andělíček svoji misi už splnil. Bude muset pomoci někdo jiný. Anebo, že by si to raději zkusili vybojovat naši zlatí hoši sami?
