Podívej se do občanky, aneb Vrať se do hrobu 2

Znáte tu průpovídku, když si stěžujete, že už nezvládnete tolik námahy, jako před pár lety? Všechno bolí, tuhle píchá, dech se krátí? Pokud to kdekoli pronesete nahlas, dostane se vám posměšné rady: Podívej se do občanky.

U mne naposledy minulý víkend. Potřeboval jsem rychle dovertikutovat zahradu s cílem omezit alespoň trochu bohatý výskyt mechu. Pak rozhodit semínka, aby nabobtnala, a za 14 dní budou sousedi ten pažit závidět! „To je hrůza“, povídám manželce u oběda, „mě už zmáhá i tohle“. Místo kýžené pochvaly za snahu se mi dostává obvyklé moudrosti: Podívej se do občanky.

A tak jsem si místo novin ke kafíčku vzal ten zalaminovaný kousek papírku a už se do něj dívám. Vlevo fotka, to ještě není to nejhorší, většinou na ní (celkem logicky) vypadáme mladší, než ve skutečnosti. Ta moje je například z roku 2008 a na dnes holé náhorní lysině lze tu tam zaznamenat prořídlý porost. Vedle fotky jméno, příjmení, datum narození. No právě, proto se máme do té občanky dívat, abychom nebrečeli, že už na nás leze stáří. Rodné číslo, státní občanství, platnost.  Na druhé straně místo narození, trvalý pobyt, rodné příjmení, rodinný stav, kdy a kde vydáno. Strohé údaje, jak praví klasik, nuda, nuda, šeď, šeď (i když se to tváří zeleně).  Tento náhled do občanky je nic neříkající. Stačí si pamatovat datum narození. To většinou udržíme i v pozdějším věku.

Naštěstí jsem si ponechal na památku tu poslední klasickou červenou knížečku s názvem Občanský průkaz. Když jsem ji měl v roce 1999 odevzdat a vyměnit za tu moderní kartičku, zaplatil jsem pokutu 50 Kč za ztrátu, abych si mohl tento cenný dokument ponechat.  Stará občanka mne provázela životem 20 let a podívat se do ní, to je jiné kafe.

 Na původní název země vydání Československá socialistická republika prdli na úřadě po listopadu 1989 razítko Česká republika a prodloužili její platnost o 10 let. V tomhle věku bylo jedno, jestli je člověku 20 nebo 30, vypadal v podstatě stejně. Při pohledu do téhle občanky najdete i jména rodičů (kdyby člověk náhodou zapomněl), jaké máte vzdělání a sociální postavení (v mém případě studující, to sedí, celý život se člověk učí). Je tam i zmínka o stavu (svobodný, viz str. 14 a tam zvláštní záznam, že jsem od května 1985 ženatý). Hned pod tím razítko, že jsem byl v roce 1993 přeočkován proti tetanu. Není to nádhera? A hele vidím dokonce, že jsem voják (nyní poručík v záloze, takže schopen bránit svou vlast, kdyby to s ní vypadalo opravdu už bledě).

Na další stránce děti mladší 15 let, což později v České republice asi už nebylo povinné, protože mladší dcera, narozená v půlce 90. let tam chybí. Strana 8 – 12, potvrzení o zaměstnání (přijetí a propuštění). V mém případě pouhá 3 razítka (dnes by se tomu říkalo loajalita vůči zaměstnavateli). Jako pamětník 80. let se slzou v oku vzpomínám, jak k nám do pekárny chodili lidi jen pro tento kýžený obtisk, protože podle ústavy měl každý občan právo na práci (a tudíž povinnost prokázat nějak, že skutečně toto právo využívá). Mnohý nově nastupující pekař odcházel z osobního oddělení rovnou do víru velkoměsta. A aby odpracoval alespoň jednu směnu a razítko si zasloužil, dávali jsme mu ho až po ukončení pracovní doby. Na zbývajících stránkách už bylo místo pro přihlášení / odhlášení k pobytu, i přechodnému. Tak tady mám Strahov, Břevnov, Dejvice … tam všude na kolejích jsme si užívali studentského života řádného socialistického občana.

Také jsem si vzpomněl, jaké to bývalo, když jsem se do občanky nedíval jen já. Kdokoli jiný si ji tehdy vyžádal, vždycky to zavánělo nějakým průšvihem. Například policisti, tedy, příslušníci. Ti měli největší radost v případě, že jste tu občanku při kontrole u sebe neměli. Třeba takhle v pět ráno po cestě z mejdanu. To bylo řečí a blokových pokut! Když nám bylo, 15 nosili jsme ji viditelnou v zadní kapse s hřebenem, ale čím jsme byli starší, pozbývala důležitosti a mnohdy ležela měsíce v šuplíku, než byl nějaký důvod ji vytáhnout.

A tak se dívám do té staré občanky a padá na mne nostalgie. Co všechno jsem prožil za ta léta, kdy mne provázela a pomáhala cizím lidem identifikovat, co jsem zač.  Existuje jedna podobná hláška, i když v jiné souvislosti: Vrať se do hrobu. Já se nikam necpu a mladý holky nenaháním. A kdyby Milan Šteindler chtěl natočit pokračování svého nadčasového debutu, mohl by se třeba jmenovat nikoli „Vrať se do hrobu 2“, ale „Podívej se do občanky“.