Kreuziger, Berdych, Plíšková aneb Kdo další zradí svou vlast?

Možná jdu s kůží na trh, ale blog je můj deníček a já se mu svěřuji i s tím, co není zrovna příjemné. Sportovci, které jmenuji v titulku, jsou pro mě zrádci, protože odmítli bojovat o medaile pro svoji vlast.

U pana Kreuzigera to vlastně není nic nového. Tentokrát se na to vykašlal rovnou, nikoli pár kilometrů před cílem, jako v Londýně. „To by bylo neslušné“, odpověděl tehdy na otázku, proč neútočil, když měl rozjetý závod možná na vítězství. A Kazachstánec Vinokurov, týmový kolega, tak měl cestu ke zlatu otevřenou. Říkám si, co třeba já nevím, Giroud ve finále mistrovství světa, kdyby kopnul rozhodující penaltu naschvál vedle. „Přece nedám góla Čechovi, když oba hrajeme za Arsenal“, řekl by. Absurdní. Teď si to mohl Kreuziger vyžehlit, myslím nejen u mne. No, nejede, aby nepřišel o síly do dalších důležitých etap.

Berdych a Plíšková se bojí nákazy. Teď jsem dočetl názor veslaře Drysdala. „Přestaňte se vymlouvat na ziku. Když už, tak jako omluvu použijte obavu z vraždy. Nebo třeba zůstaňte doma a řiďte auto, pak máte dvakrát větší možnost mít problém. A tím není nákaza virem, ale smrt! „

Navíc oba svými rozhodnutími již po nominaci sejmuli i kolegy z týmu. Především Štěpánek si to nezaslouží.

Víc k tomu psát nebudu, milý deníčku. V případné diskusi klidně dostanu „přes tlamu“ od těch, který chápou nepochopitelné. A říkám si, třeba Martin Sáblíková, proč to dávno nezabalila a neřekla – když mě nechtějí, kašlu na ně. U ní vždycky věřím tomu, že hymnu na stupních vítězů zpívá upřímně, ne proto, že to k ceremoniálu tak nějak patří.