Přípravy jsou v plném proudu! Všichni na svých místech. Každý ví, co má dělat. Chyby se neodpouštějí! Neberte to osobně. Business je business
Již ve skautu nám před lety jako první věc při příchodu vštěpovali základní heslo „vždy připraven“. Toto heslo se ale neuchytilo jen ve skautu, nýbrž doprovází nás celým naším životem. Pomalu se z toho začíná stávat modla, jakýsi kult připravenosti, kdy Ti připravení vždy vítězí a Ti nepřipravení musejí nutně prohrát. Rodiče nás odmalička připravují, abychom po nástupu do školky byli připraveni na naši první dlouhodobou sociální interakci s našimi vrstevníky. Ve školce se starají, abychom byli dostatečně připraveni pro vstup na základní školu, kde nás intenzivně připravují na vstup na školu střední, aby pak několik „vyvolených“ bylo připraveno na vstup na školu vysokou. Cílem vysoké školy je připravit studenty do té míry, aby se z nich stali schopní a orientování budoucí zaměstnanci. Je ale připravenost opravdu tak podstatná a je možné být „vždy připraven“?
Podíváme-li se na život, je to vlastně jedna velká příprava. Příprava na to, jak být dobrým studentem, zaměstnancem, přítelem, partnerem, rodičem, šéfem a mnoha dalšími postavami. Jednu věc však skauti i společnost opomenuli. Zkušenosti jsou ve většině případů nepřenosné, alespoň co se týče sociální inteligence. Ta se buduje životními zkušenostmi, nikoli vysokoškolskými poučkami ani čtením knih. Opravdu připraveni na to být dobrým rodičem či partnerem, nebudeme nikdy. Je třeba do toho jít, zažít to, ochutnat to, osahat si to, chybovat a z daných chyb se poučit. Jen díky této praktické zkušenosti se z nás stávají lidé vyzrálejší, zkušenější a snad i připravenější.
Samozřejmě tu nelze zpochybnit pozitivní roli, jak rodinné výchovy, tak ani vzdělávacího systému, avšak mince má dvě strany a na tu druhou bych se zde rád zaměřil.
Při své práci se setkávám s velkým množstvím studentů a mladých lidí, čerstvě po dokončení studia, kteří začínají ochutnávat skutečný svět, mimo akademickou půdu. Svět, který má jiná pravidla a jiný jazyk. Svět, ve kterém neplatí u státnic tak ceněné poučky a vzorce. Svět, na který se nelze dostatečně připravit. V očích mnohých z nich vidím velké rozčarování a zmatek. Mají přeci titul, mají prestižní univerzitu a přeci nejsou připraveni. Po 18 letech strávených ve vzdělávacím kolosu, ověnčeni tituly a znajíce všelijaké poučky, stále nejsou připraveni čelit skutečným životním nástrahám a to jak na osobní, tak ani pracovní úrovni.
Často je lepší konat teď, než se neustále připravovat na ideální stav, který nikdy nenastane, ideální moment, který nikdy nepřijde a ideální místo, které neexistuje. Jistě, příprava je důležitá, ale daleko větší roli hraje prožitek, odhodlání, víra a autenticita s jakou k životu přistupujeme.
Mnohdy se snažíme odkládat věci na dobu, až bude líp, až budeme mít více peněz, vyšší vzdělání, více sebevědomí, pevnější tělo či větší uznání. Pravda je, alespoň jak jí cítím já, že momenty celkové připravenosti neexistují anebo jsou tak vzácné, že nemá smysl na nic čekat, protože život nám propluje mezi prsty, zatímco jsme stále v přípravách. Je nám 80 a zcela nepřipraveni umíráme.
Výborným příkladem umělé připravenosti může být scéna z filmu Dobrý Will Hunting, kde probíhá rozhovor mezi Robinem Williamsem a Mattem Damonem sedících u jezera. Williams mu říká: „Podíval ses na můj obraz v kanceláři a hned si myslíš, že znáš celý můj život. Ty jsi sirotek, pravda? Myslíš si, že vím, kdo jsi, jak se cítíš a co prožíváš, jen proto, že jsem si kdysi přečetl Olivera Twista?“
