Zrada je zrada. Odpustit lze ale zapomenout nikoliv

Minulý týden uplynulo 78 let od podpisu Mnichovské dohody, která znamenala začátek jedné z nejtragičtějších kapitol, v dějinách Československé republiky.

O čem tato dohoda byla ví snad každý a v každém, komu v žilách proudí, byť jen promile české krve, vyvolává mrazení a pocit hořkosti. Obsah oné zrůdnosti není ale pointou mého blogu. Na základě upozornění Ládi Větvičky mi došlo, že nikomu nestálo, snad kromě několika blogerů, tedy soukromých osob, toto výročí za zmínku. Hledal jsem jako Ovčáček, ale marně. Nikde ani ťuk. A protože člověk je tvor podezřívavý, a já obzvlášť, napadají mne temné myšlenky.

Těmi zrádci byla Velká Británie a Francie, které nás zbaběle a věrolomně vydali Německým náckům. Že by česká mediální scéna měla befel odněkud zhůry, nedráždit významné členy EU? Mno, víme jak to je teď s Brity, ale členy EU jsou stále a kromě toho, Francie společně s Německem hýbou děním v Evropě takovou měrou, že podezření o zákazu připomínky této temné kapitoly, nabývá konkrétních rozměrů.

Británie nás spolu s Francií zradily. Země, kterým národ věřil, nás vydaly nejen nacistickému Německu, ale podpis v Mnichově měl takovou sílu, že uvrhnul Československo do tlamy dalšího monstra, do spárů Stalina a SSSR.

Jak jsem napsal v nadpisu. Lze odpustit. Zapomenout se ale nesmí. Speciálně tehdy ne, když vidíme, že historie má tendenci se opakovat.

Jaký je skutečný důvod ticha ze strany sdělovacích prostředků nevím. Chci věřit, že je daleko důležitější opakování informací o rozvodu Angeliny Jolie nebo veledůležitost sdělení nejerotičtější filmové upoutávky, či nezbytnost snímku rozkydaného Zemana na Rhodosu.

Jenže když já jsem obecně s tou vírou tak trochu na štíru a v tomto případě to platí dvojnásobně.