Vlastenci, kde jste? Ozvěte se.

Sice kauzu dětí paní Michalákové sleduju, nicméně to pro mne není taková priorita, abych tomu věnoval velký prostor na svém blogu. K napsání dnešního článku mne přivedlo, když jsem si uvědomil, jak poslední blogy na toto téma korespondují s tím, co jsem napsal minule. Tedy s českým huravlastenectvím.

Je to s podivem, ale zatímco obecně vládne národu pocit vlastenectví, patriotismu a hromadného odmítání americké či jiné západní vojenské přítomnosti v Evropě, nedejbože v ČR, když se má prokázat skutečná síla národní sounáležitosti, tak se najednou veškerá odvaha a hrdost vytrácí a přichází pokrytectví, doprovázené osobními útoky.

Kolik z těch, kteří dnes a denně dští síru na hlavu paní Michalákové a frenerticky píšou " Já vám nevěřím", kolik z nich si uvědomuje, že tato paní, matka, je tím posledním, oč v celém případu běží? Zaslechl jsem dokonce názor, že ono tam těm klukům je lépe a tak je tam nechme? Opravdu?

Pozoruhodné je, že ti, kteří paní Michalákovou odsuzují, používají donekonečna tytéž argumenty, které už předtím byly mnohokrát vyvráceny. Jenže oni jsou jako kolovrátek, a tak slyšíme stále stejnou otázku, proč paní Michaláková nezveřejí soudní spisy. Přitom odpověď zazněla nejednou.

Norské právo přímo zakazuje, takovéto zveřejnění. Bohužel, zatímco norská strana má možnost neomezeně na matku útočit a šířit o ní nepodložené, či dokonce vylhané informace, ona sama nemá šanci tyto informace vyvrátit. Pokud by tak učinila, vystavila by se riziku, že její projev bude u dalšího soudního stání použit proti ní. V rámci jakéhosi zákona o ochraně práv dítěte. A nejen to. Zatímco matka nesmí zveřejnit fotografie svých dětí, bez toho aby měly přes oči pásku, pěstouni se jimi chlubí na facebooku záběry ze společné dovolené.

Avšak, vraťme se k podstatě případu. Dva občané české republiky jsou násilím drženi v péči cizinců, bez přístupu k rodnému jazyku, bez kontaktu se svou biologickou rodinou. Je naprosto lhostejné, jestli se matka nebo otec dopustili vůči dětem čehokoliv. V případě takovéhoto podezření, měla být bezodkladně kontaktována Česká republika a děti předány českým úřadům. Pokud má Norsko jiné zvyklosti a zákony, jsou to zákony špatné a je povinnosti českých úřadů jednat ve prospěch svých občanů. Zvláště pak v okamžiku, kdy tito občané jsou nezletilí.

Paní Michaláková se dopustila několika závažných pochybení, které mne nutí klást si otázku, jak moc ve skutečnosti chce své děti dostat zpět. Předně je nepochopitelné její odmítavé stanovisko, když dostala nabídku odvozu dětí z Norska do Česka. Součástí nabídky bylo, že celá akce bude plně hrazená a jí to nebude stát ani korunu. Odmítavé stanovisko zdůvodnila tím, že Česko by děti vrátilo Norům, což není pravda a takováto situace by v jejím případě nemohla nikdy nastat. Česká republika vylučuje vydávání svých občanů do zahraničí a možnost, že by byly vydáni nezletilí občané do zahraniční pěstounské péče je naprosto mimo jakoukoliv úvahu. Jaký byl tedy skutečný důvod odmítnutí pomoci, zůstává a asi zůstane záhadou. Dalším nepochopitelným krokem pro mne zůstává jeji rozvod z manželem. Přestože se jej zastává a prohlašuje, že on by dětem neublížil, podlehla nátlaku Barnevernetu a svolila s rozvodem, což se mi jeví jako nepochopitelné. Jsem si jistý, že v okamžicích krize a zvláště pak takovéto krize, by manželé měli zůstat spolu. Je li tedy pravdou to, co paní Michaláková tvrdí. Pokud ne, pak nechápu, proč v tomto případě pravdu neřekne. Další věc, kterou mám problém pochopit, bylo poměrně rychlé navázaní dalšího partnerského vztahu, kdy se spolu s novým přítelem stará o jeho dítě. Nějak si neumím představit milující matku, která přijde takto o své děti ale přesto má náladu a chuť najít si nového partnera.

No a v neposlední řadě jsou to ony fotografie, kterých se okamžitě chopila bulvární stoka. Je mi jasné, že v tomto případě paní Michaláková, její právníci a rodina mlží a mlží hodně hloupě.

To jsou jen některé z pochybení, které z mého pohledu staví paní Michalákovou do nepříznivého světla. Ovšem, musím znovu zdůraznit, že o ní zde vůbec nejde. Jde o ty dvě děti a tady se největší chyby dopouští stát. Jsem přesvědčen, že stát by Barnevernetu a norským soudům vyrazil argumenty z rukou, kdyby sám převzal záruku za další vývoj dětí. Zdůrazňování, že děti budou umístěny do rodiny sestry matky je sice hezké, nicméně pro Nory asi ne moc uchu lahodící. Takže, kdyby se na stole objevila nabídka, že děti budou po návratu umístěny do speciálního internátu, a bude se zkoumat způsobilost rodiny, pak by Norové neměli moc prostoru k námitkám.

Ať už se případ vyvine tak či onak, jedná věc nesmí být opomíjena. Denis a David jsou občané České republiky a mají plné právo žít  a vyrůstat v České republice. To by měli mít na paměti převážně ti, co se zde snaží honit své ego a vyjadřovat nedůvěru jejích matce a to vše na základě nepodložených fám a rozostřených fotografií.