Svou vlast odhazuji v dál... s těžkým srdcem ale rád

K tomuto blogu mne inspiroval pan Přemysl Čech svou zpovědí a také v diskusi jedna paní, co jeho blog okomentovala. Řekl jsem si, že nebude na škodu jiný pohled.

Protože, co si budeme povídat, ještě dnes ve 21. století je punc emigranta jakýmsi stigmatem, přes které se ta část veřejnosti, která se k tomuto kroku neodhodlala, nedokáže přenést. A přitom měřeno pohledem tehdejší doby, dnes se může oním emigrantem stát kdokoliv, protože žijeme naštěstí v době, kdy cestování za dovolenou, za studiem či za prací není výsadou několika vyvolených, ale tuto  možnost má každý, kdo najde sílu - a také trochu té odvahy. To už ostatně k tomu patří.

Já nebyl žádný primárně politický, ale ani ekonomický emigrant. Přestože jsem komunisty nenáviděl, a zcela jsem se sžil s hláškou jednoho sdíleného známého, který říkal, " co žít budu, to ty svině komunistické návidět nebudu", neemigroval bych, kdybych měl možnost dělat práci, která by mně naplňovala a kterou bych tím pádem dělal s radostí. Chtěl jsem si splnit svůj dětský sen, jenže to v bolševickém Československu nebylo možné. A tak, vědět, že budu muset dělat to co mi schválí někdo nahoře, a ještě denně v televizi vidět ty tlamy Husáka, Bilaka, všechny ty světové komunistické zrůdy, mít určeno co smím v kině vidět, co smím legálně poslouchat a kam smím jezdit, to bylo spolu s nemožností seberealizace dostatečným motivem prostě ze země zmizet. 

A rozhodně to nebyl jednoduchý krok. Otec byl v té době těžce nemocen, sestra žila samozřejmě v Polsku a brácha ten žil svým životem, do kterého si zasahovat nenechával rád. Takže veškeré mé úvahy o emigraci většinou končily u obavy co se stane, když by matka musela zůstat sama? Jenže je na mně velice snadno poznat běh mých myšlenek a nebyli by to rodiče, aby nevěděli, že se trápím a byli to tedy oni, kdo mně dokopali k tomu, sbalit si svých pět švestek, ukrýt pečlivě dolary a vypadnout jak to nejdále půjde. A na cestu mi přidali radu, či spíše rozkaz :  " Ty, ne aby tě napadlo se vrátit". To ale nehrozilo, protože moje "dobrodružství" bylo dobře pojištěno kamarádem, který emigroval o pár let dříve a který zařídil, že můj dětský sen se naplnil více než vrchovatě. Tedy nejen že jsem se dostal k práci o které jsem snil ale to mi umožnilo procestovat kus světa a země, které bych jinak navštívil jen těžko a pokud přeci jen, tak bych z nich neviděl tolik zajímavého.

No a nyní se dostávám k mé, jistého druhu polemice s panem Čechem a paní Černou, která pod jeho blogem komentovala.

V Československu respektive v Česku se udržuje při životě hloupá říkanka Zdenka Pluhaře "Opustíš li mně nezahynu, opustíš li mně zahyneš." Občas jízlivě říkám, že jsem Československo opustil a ono zahynulo, zatímco já si vesele žiji dále. 

Toto klišé v lidech vyvolává pocit, často přesvědčení, že člověk musí sedět na zadku tam kde se narodil, že se nesmí hnout, že musí stále myslet na blízké, na kamarády a ronit potoky slzí kdykoliv se vzdálí od své rodné vesničky střediskové nebo městečka na dlani. To do nás hustili bolševici a tím v nás ubíjeli přirozenou touhu po úspěchu ne pro společnost ale sami pro sebe.

Dnes lidé cestují svobodně za prací či zábavou. Do USA po roce 89 přiletěly tisíce Čechů aby zde našli štěstí a budoucnost. Hodně z nich nelegálně a mnohým se povedlo sňatkem svůj pobyt zlegalizovat. Je zajímavé, že tito lidé, podobně jako ti co odjíždějí za prací do Skandinávie, Německa či jinde, jsou vnímání s obdivem, není jím připomínána vlast a rodné městečko či rodiče. Na rozdíl od nás, kteří jsme odešli za vlády teroristů

Pan Čech napsal že by nikdy svou krásnou vlast neopustil. Jistě, takový krok není pro každého. Chce to hodně přemýšlení a hlavně ostré lokty. Protože nikde vám nikdy nikdo nedal a dosud nedá nic zadarmo. Nikdo z nás, kteří jsme odešli nestál před úřady a nečekal na almužnu od státu. Svou pozici jsme si museli vybudovat sami. A nikdo netoleroval, že neumíme jazyk. Prostě se naučíš nebo máš smůlu. Ne každý to zvládl. Proto je dobře že lidé jako pan Čech poznali své možnosti a zůstali doma. Je ale nespravedlivé, když my, kteří jsme to prostě riskli, jsme pranýřování za to, že jsme našli sílu stát se svobodnými. A dělat to co nás baví. 

Neodjíždělo se mi lehce ale jsem rád že jsem to udělal. Ne kvůli majetku, kvůli penězům ani ne kvůli všudypřítomným komunistům. Ty jsem posílal kam patří- tedy do prdele i před emigrací, ale kvůli tomu pocitu, že se ráno probudíte, a víte že PROSTĚ MUŽETE. Co? Cokoliv. Že nemusíte poníženě žmoulat čepičku někde na úřadě, jestli vám dají pas, výjezdní doložku, devizový příslib. Že vám zabudují telefon během několika hodin, či dní, že když se chcete přestěhovat, tak prostě můžete a vždy najdete byt a práci, která vám bude vyhovovat a nebudete ničím otrokem. Zkrátka můžete.

A to je důvod, proč jsem rád, že jsem tehdy "naposled" zamával rodičům a sedl do autobusu směr svoboda.

A protože v těchto dnech vzpomínáme výročí barbarského útoku zemí Varšavské smlouvy v čele se SSSR na Československo přidávám několik dojemných videí. Alespoň tam jsme je nakopali.