Krátká odpověď panu Čumpelíkovi... a některým dalším

Pan Čumpelík se ve svém blogu rozlítil nad údajnou nevděčností zastupitelů. vůči těm, kteří osvobozovali republiku od nacistů. Nebudu kolem toho chodit jako kolem horké kaše.

Vděčnost, respekt a úcta jsou na místě do té doby, dokud ti, kteří jsou jí poctěni své ctitele nezradí. A to je právě případ Koněva, o jehož sochu se v současnosti svádí takový boj. Vojevůdce, který se sice zasadil měrou nemalou o porážku nacistů, po válce svou vojenskou kariéru dal do služeb toho největšího zla. Jeho účast na krvavém masakru v Maďarsku je nezpochybnitelná, stejně jako jeho podíl na Německé krizi a pro Československý lid je důležité, jak se zasloužil o události roku 1968, o barbarské napadení Československa vojsky Varšavské  smlouvy pod vedením SSSR.

Tato fakta jsou jasnou motivací pro definitivní odstranění jakékoliv připomínky tohoto vojáka.

Znamená to tedy, že přestáváme být svým osvoboditelům vděční? Ani omylem. To jen komunističtí pohrobci si nemůžou zvyknout, že už jím všichni nezobou z rukou ty jejích věčné lži. Skuteční osvoboditelé nebyli oni vojevůdci, kteří mnohdy seděli v pohodlných prostorách, v zabavených budovách osvobozených území a dávali rozkazy. Skuteční osvoboditelé byli ti bezejmenní hrdinové v poli, ti umírali a těm patří dík a úcta. Nikoliv těm, pro které konec jedné války je začátkem válečného tažení ve válce další a kteří často sprostě tu vděčnost ukradli těm, kteří si jí ve skutečnosti zasloužili a zaplatili cenu nejvyšší. Koněv to ale nebyl. Ten neplatil. Ten jen bral. A patřil k té bandě, která mohla za poválečná utrpení největších synů Českého a Slovenského národa, jakými byli popravený generál Heliodor Píka či pronásledovaný divizní generál Karel Janoušek a další a další.

A tak jen ze smutkem můžeme přihlížet, jak o skutečných válečných hrdinech zpívá skupina ze Švédska ( byť se zpěvákem původem z Československa), ale doma se chrání pomníky těm, kteří mají svůj podíl na tom, že tyto hrdiny posílali po válce na smrt nebo do vězení.