Kde je národní hrdost, když jde to tuhého?

Zanedlouho začne mistrovství světa v hokeji a pokud se podaří získat zlato, budeme opět svědky poskakujících vlastenců, hulákajících, že kdo nehopsá s nimi není Čech. No. Jenže když se jedná o skutečné vlastenecké souznění a soucítění, tak se najednou ukazuje, že v tomto bodu moc jednotní a rozhodní nejsme. Mám teď na mysli případ Davida a Denise Michalákových, kteří jsou proti vůli své a své skutečné rodiny drženi v Norsku.

Už jsem se na toto téma jednou vyjádřil ve svém blogu a další článek jsem v plánu neměl. Ke změně názoru, mne přiměla diskuse pod blogem pana Zieglera, kde se někteří diskutující dosti nechutným způsobem, snažili tento případ bagatelizovat.

Musím předeslat, že paní Michalákovou neznám a osobně mám s jejím postojem dost velký problém. Vadí mi její původní nerozhodný přístup a to, že i když byla, před léty, reálná šance děti dostat do České republiky, ona tuto šanci odmítla, přestože jí byla učiněna nabídka, že vše bude plně hrazeno a jí to nebude stát ani korunu.

Vadí mi, že ani dnes, není aktivita její a jejích podporovatelů na vyšším stupni a to co se děje, nemůže vést ke zdárnému cíli. Tedy k návratu děti ke své matce.

To jsou mé výhrady, které ovšem nemají nic společného s mým celkovým postojem a s tím, že odmítám chování norských úřadů. A stejně tak odmítám chování těch spoluobčanů, kteří se snaží sugerovat, že matka udělala něco špatného, že otec udělal něco špatného a že ti Norové jsou vlastně naprosto v právu. Nejsou a není možné mne přesvědčit o opaku. Proč jsem si tak jistý?

Chápu že norský právní systém má nastavena jakási pravidla, že tamní péče o děti je směrována jistým směrem. Jenže my jsme zde svědky událostí, které přesahují hranice Norska a dotýkají se občanů jiných zemí. Hlavně ale jde o děti a v tomto případě by mělo jít vše stranou. A tak, pokud norské úřady zjistí, že to či ono dítě je týráno, pokud mají vůči rodičům jakékoliv výhrady, mělo by být povinnosti a mělo by být mezinárodníma smlouvama ošetřeno, že bude vždy kontaktována země, kam děti patří. Jak se zdá, v tuto chvíli to takto nefunguje a to je špatně. Je tedy na jednotlivých zemích, aby požadovaly vytvoření a podepsání takovýchto dohod.

Dnešní svět už totiž není tak uzavřený, jako býval za dob budování bolševického teroru. Lidé cestují a stěhují se za prací. To ovšem neznamená, že by tak museli činit s obavou o to, jestli v době svého vycestování, nepřijdou o své děti.

Mezinárodní organizace, které se zabývají právy dítěte, mají na starosti vše možné. Organizace starající se o lidská práva také. Jak je možné, že je nezajímá takové bezpráví, jaké se děje v Norsku? Jakýsi trouba žvaní o údajné diskriminaci Romů v ČR, proč alespoň nepozvedne v údivu obočí nad faktem, že vyspělá země odebírá násilím děti jejích rodičům?

Nejsem a ani se nechci stavět do role odborníka, který ví vše. Vím jen tolik, kolik jsem schopen si zjistit. Říkám však, že i kdyby bylo pravdou to, co se o paní Michalákové a o poměrech v její rodině šíří, pak i v takovém případě to není důvod, aby byly děti drženy násilím v Norsku. Denis a David jsou součástí českého národa. Nic na tom nezmění fakt, že se narodili v Norsku.

Někteří z těch, kteří jsou proti medializaci případu asi s kauzou seznámení nejsou. Jeden z nich to dokonce naplno přiznal, když napsal že on vlastně ani skoro nic nečte. Maximálně snad perex. Takže pro tyto a i pro další, kteří nemají jasno a neměli možnost se s případem seznámit blíže, nabízím odkazy na stránky, kde můžete najít i nezávislé zdroje.

http://www.kdejemojedite.cz

https://www.facebook.com/CeskoVratmeDetiRodicum

A pro zájemce je zde tisková zpráva:

Originál tiskové zprávy, ze které dnes pro své výstupy čerpají média:

Nové zprávy z Norska:
Mladšího Davida ukážou matce letos ještě dvakrát. Staršího Denise ani jednou.

Praha, 23. dubna 2015: Možnost potkat matku bude mít letos z rozhodnutí norské sociální služby pouze mladší z českých dětí Michalákových. Schůzky se mají uskutečnit v srpnu a v prosinci. Setkání staršího Denise s matkou Barnevern neumožní. Vyplývá to z dopisu, který prostřednictvím rodiny obdrželi právníci rodiny v Norsku i v České republice.

Barnevern také uvádí, že „chlapci mají zcela odlišné potřeby a že nelze hájit potřeby každého z chlapců při společném styku s matkou.“ Úředníci dále avizují, že „bude nezbytné provádět styky s mimořádnými bezpečnostními opatřeními. To znamená, že styk bude na různých místech a matka nebude místa znát předem.“ Barnevern současně tvrdí, že kvůli údajné nevoli Davida k setkáním nesmí mít Eva Michaláková doprovod. Ze schůzek tak zřejmě nadále zůstávají vyloučeni další příslušníci rodiny.

„Barnevern jede navzdory diplomatickému tlaku už čtyři roky ve stejných kolejích. Jediná změna spočívá v tom, že rodina ze zoufalství začala svůj boj svádět před očima veřejnosti. Pro rodinu je nejtěžší, že o starším Denisovi už více než rok vůbec nic neví. Bojí se o něj,“ komentuje zprávu Pavel Hasenkopf. „Některé informace uvedené Barnevernem dnes můžeme jednoznačně vyvrátit. Oni tvrdí, že mladší David jeví nevoli ke schůzkám. My máme zaznamenáno, že v březnu skončila schůzka objetím a David chtěl jít s mámou do místního zábavního parku. Což mu na místě sociální pracovnice a pěstouni zamítli. Oni tvrdí, že společné schůzky celé rodiny možné nejsou s ohledem na děti. Ještě v lednu je ale sami navrhovali.“

„U Denise se mluví o údajných psychosomatických reakcích a je avizováno jeho lékařské vyšetření. Jsou to velmi podivné argumenty, protože poslední schůzka proběhla loni v březnu a naprosto pokojně. Do Norska tehdy po telefonické dohodě přicestoval i dědeček kluků, musel ale zůstat stát před budovou, kde schůzka probíhala, a s dětmi se nesetkal. Rodinu úředníci postavili před ultimátum – buď dědeček odejde, nebo žádná schůzka nebude,“ připomíná průběh poslední schůzky, na které byl Denis viděn naposledy, další z českých právníků rodiny Dora Boková.

„Je to jak ledová sprcha. Jaké papíry ještě musí z Norska přijít, aby i někteří čeští ministři a úředníci pochopili, že zájmem Norska není vracet děti z pěstounské péče zpátky do rodin? Je šokující, že úředníci raději honí děti na psychiatrická vyšetření namísto toho, aby jim umožnili vídat se s mámou a rodinou v přirozeném prostředí. Jen tak může rodina obnovovat násilně zpřetrhané vazby. Kolem odebíraných dětí v Norsku se pohybuje spousta spřátelených lidí ochotně spolupracujících se státní mašinérií, úplně se ale vytratila obyčejná lidskost. Jde o alarmující problém, který už dávno překročil hranice Norska,“ říká poslankyně Jitka Chalánková, která právě v těchto dnech neformálně jedná ve Štrasburku, kde probíhá zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy, se zástupci Severského výboru pro lidská práva a vybranými poslanci ze zemí řešících podobné případy jako Česká republika.

Opravdu si Česká republika může dovolit takto zacházet se svými občany?