jak jsem se stal náckem...respektive neonáckem

Inu bylo to snadné. Stačilo se zamyslet nad imigrační vlnou, sužující Evropu i Ameriku (jako kontinent) a hned jsem byl ocejchován. Výrazy jako alterführer a podobně se diskuse pod oním mým článkem jen hemžila.

Hemžila do doby, než jsem se usnesl, že co je moc, to je moc. Aby bylo jasno, stejně jako nejsem nácek ani neonácek, nejsem ani cenzor. Jenže tu vnímám jistou disproporci. Pokud někomu napíšu do diskuse že je blb, osel, mamlas či jej jinak poškádlím, budu smazán rychlostí Němce padajícího do krytu během druhé světové války. A stejně tak i když totéž někdo napíše o mně. Jenže když označíte kohokoliv za nacistu nebo komunistu, či rasistu, tedy těmi nejhoršími možnými nadávkami, takovýto komentář pod blogem zůstane a bude tam svítit jako rudá záře nad Kladnem. Takže v rámci vyváženosti a protože mně opravdu sere, když mi někdo nadává do nácků, takovéto komentáře mažu a mazati budu. Bez pardonu. Tolik tedy úvodem. A teď k tomu, proč vlastně jsem byl takto ocejchován.

Je to taková pitomá tradice mezi lidumily a pokrytci, kteří si říkají humanisté, že mají plná ústa toho, jak musíme přijmou co nejvíce bědných a ubohých, ale nikdo z těchto dobrotivců nepřichází s tím nejpodstatnějším. Ani pod mým předešlým blogem mi kritici neobjasnili, jak se o ty poutníky chtějí postarat. Protože tím se mělo začít, pokračovat a končit. Tedy odpovědi na základní otázky:

1/ Kde budou bydlet

2/ Kde budou pracovat

3/ Co budou jíst

4/ Jak proběhne jejích začlenění do naší společnosti

Dovolím si připomenout případ běženců z Iráku, křesťanských běženců, kteří našli azyl v České republice. Bylo o ně náramně postaráno. Dokonce měli v dohledné době dostat byty i práci. Učili se jazyk. Děti prý byly spokojené. Jenže najednou se jím cosi znelíbilo, a odjeli směr Německo a nyní už jsou snad zpět v Iráku. Jen taková malá lapálie, chtělo by se říct. Jenže se dostáváme zpět o oněm čtyřem otázkam. A přídává se pátá, totiž jak to vše zvládnout logisticky. A protože otázek není nikdy dost, přidávám i šestou, totiž tu která tu už byla a na kterou dosud nikdy nikdo vyčerpávajícím způsobem neodpověděl. 

Ti co se do Evropy dostali, za tuto cestu zaplatili nemalé peníze. Slyšel jsem o částkách v rozmezí 3 až 10 000 USD, což je peníz složitě dostupný i v USA a Kanadě, o Evropě nemluvě. Představa že běženci, utíkající před smrtí, by byli schopní takovou sumu dát dohromady je skoro úsměvná, kdyby to nebyla taková tragedie. A ona to tragedie je, protože každý kdo má televizi nebo internet vidí, že ti skuteční chudáci, kterým jde o životy, ti jsou stále v Syrii a ohrožených oblastech.

Kdo tedy do Evropy dorazil? Kdo je před branámi amerického kontinentu? 

V letošním roce uprchlická vlna nedosáhla takového množství jako loni. Jenže kdo jsou ti, co jsou už zde? Jak funguje registrace? Jak funguje začlenění? Mají byty a práci anebo jsou na dávkách? A jak dlouho západní země toto budou schopny udržet?

Česká republika tyhle problémy zatím naštěstí nemá. Jenže vše může být jen otázkou času. Protože pokladnice, i když bohatých zemí, nejsou bezedné. A jednou se na to dno dojde a pak se ta vlna může přelít i k nám. Všude. Kdo na to doplatí? My? Jistě. Ale rovněž ti, o které se tu jedná, protože když je krize, tak se hledá viník. A ten bude najednou na ráně. A to jsou také okamžiky, kdy se rodí skutečný nacismus a rasismus. Ne teď, kdy se lidé ptají a chtějí znát odpovědi. My nejsme ani rasisté ani náckové. Když to napíšu s nadsázkou, jen malinkou, tak my jsme hospodáři, kteří se starají o rozvoj našeho gruntu, jenže vrchnost nám stále hází klacky pod nohy a tak ten grunt chřadne.

Jak jsem napsal výše, nejsem nácek, necítím nenávist k těm, kteří se snaží najít si lepší živobytí pro své děti nebo i pro sebe. Už vůbec nemám problém s lidmi, kteří se snaží zachránit si holý život. Troufám si napsat, že mi o tyto lidi jde více, než těm, kteří mají plná ústa pomoci a solidarity. Já totiž odmítám mazat med kolem pusy. A když něco není, nemůžeme se o to ani dělit.