In Dubio Pro Reo - pro pana Janotu to asi neplatilo

Jedná se o základní kámen práva. Nejdůležitější zákon pro každého soudce. In Dubio Pro Reo - tedy pokud existují pochybnosti, soud rozhoduje ve prospěch obžalovaného.

Případ pana Janoty hýbe tímto blogem a jak já to vidím, je vyvrcholením tristní situace v české justici. Přestože jsem se nechtěl připojit k těm, co na toto téma píší, moje působení v diskusích mne přesvědčilo o nutnosti napsat svůj názor. Přesněji řečeno, přesvědčili mně o tom dva diskutéři, kteří svým dogmatickým pojetím vyvolávají ducha let padesátých.

Omezím se zde pouze na fakta. Na informace, které souzní jak ve vyjádření pana Janoty a které jsou i součástí " oficiální " verze.

Pan Janota za zavřenými dveřmi svého pokoje slyšel, že mu bytem někdo courá. On tvrdí, že ho to probudilo z tvrdého spánku, soud toto tvrzení nikterak zásadně nerozporoval. V obavě o svůj život a v domnění, že se jedná o zloděje ( nebo o vymahače, protože dlužil peníze a tato domněnka má tedy svou logiku), použil svou legálně drženou pistoli a namířil proti otevírajícím se dveřím. Když to vetřelci viděli, otočili se a utekli. Poté pan Janota své dveře opět zavřel.

Jak to pokračovalo si připomeňme z článku pana Janoty :

Došel jsem ke dveřím pokoje a rychle jsem je opět zajistil západkou. V tom jsem uslyšel, že se jeden z útočníků vrací. Slyšel jsem jeho hlas stále blíže. Musel stát na chodbě těsně u dveří mého bytu a hlasitě hovořil. Slyšel jsem zvláštní kovové zvuky, které zněly jako nabíjení dlouhé zbraně. To už jsem měl opravdu panický strach o svůj život. Z mého úhlu pohledu to vypadalo jako by se chtěl vrátit do mého bytu a opakovat svůj útok na mou osobu. Rozhodl jsem se pro varovný výstřel. Nejdříve měl směřovat do podlahy. Potom jsem si to rozmyslel a chtěl raději vystřelit do stropu. Zbraň má dvoučinnou spoušť. Spoušť se musí nejdříve stlačit a až při jejím uvolnění dojde k výstřelu. V průběhu pohybu zbraně směrem ze zdola nahoru došlo k uvolnění spoušť a tedy k výstřelu. Střela prošla dveřmi pokoje v jejich levé části z mého pohledu. Přesně 32 cm od levého okraje dveří a 53 cm od jejich pravého okraje 

Zde je tedy důležitá informace, kterou někteří diskutéři tvrdošijně odmítají, totiž že došlo k samovolnému výstřelu. Přesněji řečeno, v průběhu změny pozice ruky pana Janoty, se oslabil tlak jeho prstu na spoušť a vyšel výstřel. To je pro rozsudek velice důležité, jelikož je to kamínek do mozaiky polehčujících okolností, když pan Janota opakovaně tvrdil že  si  rozmyslel střelbu do země a chtěl vystřelit do vzduchu. Snad rozrušením, snad i únavou nevěnoval pozornost svému prstu na spoušti s vyšel výstřel. Nic z toho nikdo nerozporoval a ani nemohl. POCHYBNOST - IN DUBIO PRO REO...

Ještě zajímavější a pro rozsudek stejně rozhodující ale měla být informace, že střela vstoupila do dveří 32 cm od levého okraje a 53 cm od okraje pravého. Připomínám, že první informace které proběhly tiskem o případu před rokem, hovořily o tom, že kulka proletěla ve výši 1.30 a ve vzdálenosti 70 cm od těla exekutora. To znamená, že vstřel tedy mířil směrem doleva. To jasně a nevyvratitelně svědčí o tom, že pan Janota nemířil ve směru k exekutorovi, protože ten musel stát u kliky, tedy napravo od pana Janoty. POCHYBNOST - IN DUBIO PRO REO

Soudíme li někoho pro vraždu nebo pokus o vraždu, musíme pracovat s nevyvratitelnými fakty. Tedy, že obžalovaný plánoval a měl jasný úmysl připravit o život. Musíme tedy konkrétně v tomto případu klást otázku, proč střílel jen do dveří a až při druhém pokusu o vstup do bytu, když mohl pohodlně střílet už když vetřelce viděl prvně.

Navíc poté, co pan Janota vystřelil, vyšel ze dveří ven a :

Pootevřenými dveřmi jsem uviděl stát v mezipatře cizí osobu. Namířil jsem na ni zbraň a dotyčný se dal na útěk po schodišti dolů.

Co mu bránilo vystřelit a vraždu dokonat? Pokus o vraždu totiž předpokládá, že k zabránění došlo nějakým vlivem, což v tomto případě není pravda. Pan Janota sám, tváří v tvář vetřelcům nestřílel ale spíše zaujímal defensivní pozici, což svědčí o pravdivosti jeho slov, že jednal ve zkratu a v rozespalosti a rozrušení. POCHYBNOST - IN DUBIO PRO REO

Těch pochybností je zde opravdu velice mnoho. Každý  kriminalista a vyšetřovatel ví, že pro zdárné vyšetření případu je nejdůležitější časová osa. Myslím si, že policie na místě odvedla dobrou práci a že nasbírané a vyhodnocené důkazy byly natolik jasné, že ani nevyužila možnosti nechat pana Janotu v CPZ oněch 48 hodin. Dokonce asi ani nepadl návrh na vzetí do vazby, což by bylo automatické, kdyby se od začátku pracovalo s verzi pokusu o vraždu. Vazební důvody by byly jasně dány.

1) Možnost vyhýbani se, jelikož hrozil vysoký trest.

2) Riziko pokračování v trestné činnosti, protože touto akcí se přece dluhy pana Janoty nesmázly a tak byl předpoklad dalších návštěv exekutorů.

Přesto byl pan Janota ráno propuštěn domů . A až později došlo ke změně obvinění. Proč? Na základě čeho? Na to už se asi odpovědi nedočkáme.

Svým dnešním blogem jsem chtěl říct, že právo není o tom, že budeme dogmaticky vymáhat a striktně dodržovat, co je někde napsáno. Soudci jsou lidé a soudí lidi. Zákoník a Judikáty by měly sloužit jako pomůcka. Hlavní slovo by ale měl mít zdravý úsudek. Poslat na 12 let do vězení člověka, který zjevně o zabíjení neměl zájem, který jednal ve stresové situaci, to není spravedlnost ale zvůle a hlavně necitlivost. A soudce musí mít hlavně cit pro člověka. Musí být tak trochu i psycholog. Bohužel, pan Janota měl smůlu.

Závěrem chci jen reagovat na jeho slova na rozloučenou. Je jen jediný opravdu relevantní důvod pro sebevraždu. Tím je situace, kdy jste bez rukou, bez nohou, slepý a hluchý a němý. Jsme lidé a je naší povinností bojovat. Bít se, když cítíme že jsme v právu a že nám je ubližováno. I kdybychom měli stokrát padnout na držku, tak se musíme po sto prvé zvednout a jít dále. To je  náš cíl a naše poslání. Dobrovolně vyklidit pole, to nahrává jen těm, kteří toho pak zneužijí. Pan Janota měl smůlu hned dvakrát. Že narazil na nelidské soudy a že se nenašel nikdo, kdo by při něm stál a dodal mu sílu v jeho zoufalství. V mé paměti zůstane jako oběť cynismu a lhostejnosti. Ne li něčeho horšího.