Cestování v dobách úporného budování socialismu

K tomuto blogu mně inspirovaly dva články pana Stejskala, který v nich zmiňuje problémy, na které turisté naráželi, chtěli li se kouknout na vlastní oči, jak to na tom prohnilém západě vlastně vypadá.

Při čtení diskuse jsem si uvědomil, že část obyvatelstva je stižena prudkou sklerozou, část asi cestovat netoužila a část netuší, vzhledem ke svému mládí, jaké svinstvo to budování socialismu vlastně bylo. Takže... jak se tedy cestovalo? Inu, jak už ujko Husák povedal : Hranice není žádné korzo, a jak řekl tak se taky dělo.

Chtěl li tedy občan ČSSR vycestovat sám, po vlastní ose na západ od "ráje ", čekalo jej byrokratické martyrium.

1) Žádost o devizový příslib.

Zdánlivě, jak vidíte na přiloženém obrázku, se jedná o poměrně jednoduchý dotazník. Jenže když se podíváte na část, která je vzhůru nohama, uvidíte že obsahuje kolonku, kde váš nadřízený vaší cestu musí doporučit. A zde začala první část vaších trampot. Samozřejmě záleželo na zaměstnavateli. Někde z toho nedělali vědu a toho berana vám tam vrazili bez problému. Ovšem jak se to budování socialismu dostávalo do problému stále větších a větších, tak existovali i uvědomělí vedoucí pracovníci a to pak znamenalo, že jste musel oběhnout pracoviště odzhora až dolů a ještě pár let budování a potřebovali byste razítko i hajzlbabky.

Jen dodávám, pokud byla žádost vyřízená kladně, tak limit byl tuším 30 USD na den.

2) Žádost o výjezdní doložku

Už při zběžném pohledu na tento formulář, se normálnímu člověku zatočí hlava. Na rozdíl od devizového příslibu, zde ovšem šlo pro zaměstnavatele do tuhého. Tuto žádost totiž občan podával na oddělení pasů a víz, což bylo de facto detašované pracoviště Stb a každý vedoucí pracovník věděl, že zde už jdou žerty stranou. 

Takže to nefungovalo tak, že jste to dali v práci mistrovi, nebo nějakému šéfíkovi ve vedlejší kanceláři. Tohle se posuzovalo na nejvyšších místech organizace a znám případ, kdy známého si zavolal ředitel a hodinu jej zpovídal, proč chce jet lyžovat do Alp, když Beskydy jsou tak krásné. Nicméně, jakkoliv vaše povinnosti a úkoly v tomto směru, zdály se být otravné, tak je nutné si uvědomit, že v okamžiku vyplněné a podané žádosti, si tato začala žít vlastním životem. A tak chodily dotazy na uliční výbory, místní národní výbory, místní oddělení VB, sousedy navštěvovali podivně vypadající pánové s ještě podivnějšími dotazy a měl li váš dům domovní důvěrnici...ojojoj, to bylo nutné si jí hodně předcházet.

Na konci tohoto martýria byl úřední dopis, kde vám buďto sdělili že vaše cesta není v souladu se zájmy ČSSR a tudíž můžete jet tak akorát do prdele a ne na západ, anebo vám byla výjezdní doložka udělena.

V tom okamžiku nastávalo obrovské nadšení, radost a hlášky typu " Já ti táto říkala že ti komunisti nejsou tak špatní " s odpovědí typu " Ba, ba , mámo..."

Vyhráno ale rozhodně nebylo. Ono samotné udělení doložky a devizový příslib ještě neznamenalo, že opravdu vyjedete. Nasledovala totiž další zrůdná hra bolševických potvor. Náhodné návštěvy na pracovištích a dotazy, jestli náhodou něco neprodáváte. Opětovné zvonění u sousedů, zda se u vás nepohybují stěhováci nebo se jinak nepřesunuje nábytek a majetek. Náhlé průzkumy vašeho bytu z jakýchsi  důvodů o kterých jste nikdy neslyšeli a tak dále a tak podobně. A vaší cestu mohla snadno zhatit i nevinná větička nevinný vtípek, nebo hlasitý smích nad vtipem Dvořáka s Bohdalovou v televarieté, který skrze zeď uslyšeli závistiví sousedé a ti pak zvedli telefon. A ani tehdy, když to vše jste ustáli bez problémů a dorazili jste na hranice, ani tehdy nebylo jisté, že se ta závora před vámi otevře. Záleželo na celníkovi, jeho náladě anebo rozkazech pro tento den, jestli vás pustí anebo vás vrátí zpět.

Ono, to co jsem napsal se možná zdá jako velká legrace a dnes si říkáte že je to nesmysl a že přeháním. Omyl. Ani z poloviny jsem nevyčerpal všechna protivenství a úklady a nástrahy, které musel překonat ten, kdo chtěl sám, o svobodné vůli vyrazit do světa a jet třeba opravdu jen na lyže do hor.

Moloch, monstrum, které ovládalo společnost a republiku, dokonale své občany svázalo a mocní dělali vše proto, aby případné zájemce o cestování od jejích záměru odradili.

Ano, zapomínáme. Máme jako lidé tuto tendenci, vidět a pamatovat si jen to dobré. Já dnešní generaci přeji, že mají možnosti o jakých nám se ani nesnilo. Ale neměli bychom dovolit, aby se zapomnělo.

Na dotazníky, uliční výbory, základní organizace KSČ a na podobná zvěrstva.

A závěrem jen pro pousmání. Cestovat sám bez služeb cestovní kanceláře do SSSR, bylo ještě větším problémem nežli cestování na západ. Ovšem v tomto případě byla vina na druhé straně. Oni se ti Sověti hrozně báli, že by vyšlo najevo, že zase takový ráj na zemi to tam není. Ovšem to už je jiná story.