A je to tady... Evropa je v rozkladu. Po žních k Turkovi ?!

Je to jen pár dní, co jsem se zde zamyslel nad hrozbami Tureckého presidenta Erdogana a nad tím, co to může znamenat pro Evropu, respektive pro celý civilizovaný svět.

Dnes, kromě voleb v Nizozemí byla veledůležitou informací, podle agentury Reuters zpráva, že Turecko pozastavuje spolupráci s NATO. Jednotlivé členské země jsou velmi opatrné na sdělení jakýchkoliv podrobností, a omezují se pouze na málovypovídající prohlášení, že tento krok "může"..."mohl by" zkomplikovat budoucí mise, přičemž ty probíhající nejsou ohroženy.

Jenže co se týče EU a NATO, už jsme si zvykli, že chceme li se dopátrat něčeho alespoň vzdáleně se blížícího pravdě, musíme číst mezi řádky a domýšlet se. V tomto případě pozorně sledovat prohlášení politiků. A ta začínají pozvolna měknout. 

Nejvíce bude samozřejmě zajímavé to, jak se bude dále vyvíjet spor, který to vše začal. Tedy spor mezi Nizozemím a Tureckem. Před volbami Nizozemský ministerský předseda jasně prohlásil, že se vydírat nenechají. Toto prohlášení mu pomohlo vyhrát volby, i když to vítězství není až tak jednoznačné, jak se čtenáře snaží nadšeně přesvědčit znalcům idnesu notoricky známá značka ert. Výhra na body je sice krásná věc, ale vytvoření koalice a sestavení vlády, to už bude onačejší fuška. A bude znovu hodně záležet na tom, jak se pan předseda zachová nyní, ve vztahu k Turecku. Jestli mu vydrží onen vzdor a bojovnost anebo projeví " politickou rozvahu a moudrost " a najde s Erdoganem společnou řeč, za což se mu jistě dostane potlesku, poplácání od paní Merkel a pana Hollanda a nastoupeného evropského parlamentu. A kdoví koho ještě. Vždyť jsem to napsal v úvodu. Evropa je v rozkladu a její politická reprezentace nás denně přesvědčuje o tom, že na občanech jím záleží pramálo.

V diskusi pod mým předešlým blogem na téma Turecka a Erdogana, mi pan Jan Pavel napsal, že Erdogan je sice fanatik ale není cvok. Dnešní zprávy agentury Reuters ukazují, že mezi fanatismem a šílenstvím je velice tenká hranice. Nedělejme si iluze. Jsme jen malinký krůček, od opravdu velikého průseru. Abychom dohlédli jeho dosah, musíme si odpovědět na otázku, proč Erdogan "spolupracuje " v boji proti ISIS a radikálnímu Islámu. Víme přece, že současně útočí i na Kurdy. Oč tedy jde? O moc. O to, že v ISIS, stejně jako v Kurdech a ostatních skupinách vidí nebezpečí pro svou vládu, pro své pozice. Krok omezení spolupráce s NATO je ale signálem směrem k těmto islámistickým skupinám, který říká ... " podívejte se, jste sice pro mně osinou v zadnici, ale v této chvíli mi pije krev západ. Když pomůžete vy mně, později se můžeme domluvit " Ano nebo ne? Uvažuje takto Erdogan, nebo nikoliv? Jasnou odpověď jistěže neznáme ale stejně tak nevíme, v jakém bezpečí jsou základny NATO na Tureckém území. 

A v tuto chvíli je ten pravý čas znovu říct, kdo za současnou vyhrocenou situaci může. Je to politika EU a jejích vrcholných představitelů, kteří si Turecko a Erdogana až moc pustili k tělu. Tak moc, že se starý kontinent opravdu ocitl v ohrožení rozkladu. A to rozhodně není nikterak radostná vize.

Takže sledujme bedlivě vývoj v nejbližších dnech. Moje obava ovšem je, že jsme se dostali do patové situace, protože pokud budou zainteresované země trvat na svém postoji k Erdoganovi, bude se krize prohlubovat a já si nejsem jistý, jestli je dostatek vůle a síly to ustát. No a pokud se politici podělají a najdou dohodu a společnou řeč a bla  bla bla, pak to Erdogana jen upevní v jeho přesvědčení, že si může dovolit cokoliv a že se před ním nakonec každý skloní. A to už pak bude jen krok k tureckému diktátu Evropě a světu.