70

Dva své poslední blogy, jsem věnoval konci druhé světové války a tomu, co se v souvislosti s tímto datem odehrává. Rozveselily mne některé komentáře, kdy jejích autoři odmítli pochopit, že nesnižuju oběti na straně SSSR.

Rozesmál mne email, který mi napsal ze seznamu nějaký cw...cosi, už si to nepamatuju, který by mně asi nejraději viděl na šibenici.  Přiznávám, mohl by to být pro někoho zajímavý pohled. Zvláště pak pro komunisty a je mi líto, že se toho nedočkají.

Dnes bych ale rád toto téma uzavřel tím, že ozřejmím svůj postoj. Tedy :

Moje myšlenky dnes patří všem těm, kteří během šíleného válčení přišli zcela zbytečně o své životy. A dost málo mi záleží na tom, jestli to byli Češi, Slováci, Poláci, Rusi nebo Němci. Jako každá válka, i ta druhá světová, byla totiž zcela v režii těch, kteří si seděli v bezpečí.

Nejsem historik. Podobně jako většina kolegů blogerů, jsem jen amatérský pisálek, který zde publikuje své názory, které mohou někoho zaujmout a také nemusí. Totéž se týká i diskutérů, kde je ta propast, řekl bych ještě větší, ale současně je také velké množství mezi nimi těch, kteří si o sobě myslí, že jsou potomci mudrce Šalamouna. Já přiznávám,  že se vyjadřuju k věcem podle toho, co si myslím, s vědomím že se mohu v historických datech mýlit.

V čem se ovšem nemýlím je fakt, že po konci války, byla Evropa rozdělena podle sfér zájmu kdy, podobně jako v Mnichově, nikoho nezajímal osud Československa, a tak jej přiklepli Sovětskému svazu, po bok ostatních zemí. Naivní byla myšlenka bratří Mašínů, kteří věřili že kvůli naší zemi někdo bude riskovat další konflikt.

Svět byl rozdělen a západní demokratické země se už mohli jen v němém úžasu dívat, co ten prevít z Kremlu vyvádí. Jak jsem napsal před časem, bylo známkou nejvyšší moudrosti a předvídavosti, že došlo ke vzniku NATO.

Já chci ale dnes psát především o konci války. Nejsem příznivec válek. Ani ta poslední mne nezajímá. Nemám potřebu pátrat, kde jaká divize působila, jak se jmenoval ten či onen pluk a pátrat po jménech velitelů. Války jsou svinstvo. Jsem ovšem z generace, která byla s válkou konfrontována minimálně každoročně. Bylo to důkladné vymývaní mozků, které jsme ovšem jako školáci poměrně vítali, protože v tyto dny, jsme namísto učení vyrazili do kina, na nějaký ten hluboce pravdivý válečný snímek sovětské produkce. Takže zaklonit hlavu v sedadle kina Luna a za zvuku dělostřelecké palby spánek.

Rudá armáda sem, rudá armáda tam. Byli všude a o tom že Evropu a část Československa osvobodily i jiné země, o tom ani slova. A proto jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy se už pravda může říct a napsat naplno. Kdy napsání pravdy, má za následek pouze zvýšený tlak rusomilů a neobolševiků. Ale jen ať si řvou, ať hrozí a urážejí. Za tu pravdu to stojí.

A to, že dnes známe pravdu o vzniku, průběhu a konci války, to nijak nezmenšuje naší vděčnost k těmi, kteří položili své životy v boji proti nacistům.

Od konce války v roce 1945 svět zažil nemálo dalších, tu větších tu menších konfliktů. Velká část z nich jde na vrub komunistům. Korea, Vietnam, Kambodža abych jmenoval ty největší. Přesto potomci komunistů pořádají monstrozní slavnost na Rudém náměstí, kde chtějí oslavovat konec války, zatímco v hlavách mají plány na další konflikty.

Nevím jestli s tímto vývojem jsou spokojeni ti mrtví, které tak pokrytecky vzývají a jejíchž odkazem se zaštiťují.

A doporučuji k přečtení tento článek. Jsem moc rád, že jej idnes zveřejnila:

http://technet.idnes.cz/vlasovci-a-praha-02i-/vojenstvi.aspx?c=A150502_165722_vojenstvi_vse#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6