Puberta je období, kdy si rodič začne říkat :“Kde jsem sakra udělal tu chybu?“. Tuto otázku a mnoho jiných s ní souvisejících si pokládám několikrát denně.Výchova je neskutečně složitá věc a je asi dobře,že si to člověk neuvědomí dříve než přivede potomka na svět. Asi by se mu rozklepaly kolena a ztratil odvahu docela! Faktem je, že vůbec nejsme připraveni na vzdor dětí a snadno se naše společné soužití může stát bojem o prosazení moci. Pojďme tedy do toho s otevřenou myslí a srdcem. I chybovat je lidské! A není to právě jednoduché, když má dítko za tiskového mluvčího své rozbouřené hormony. Ale věřte, že je to tak správně!
Měli bychom dětem dát prostor vyjádřit i negativní pocity. V pubertě jich zakoušejí mnohem více, než je tomu v jiných (podstatně klidnějších) obdobích vývoje. Negativními emocemi reagují na překážky a potíže v životě. Tvoří význačnou a přirozenou součást jejich duševního rozvoje. Pomáhají dětem, aby dokázaly přizpůsobit své očekávání hranicím životní reality. Jde o to, pomoci dítěti v pubertě, vyjádřit tyto pocity vhodným způsobem. Jen tak si mohou vytvořit zdravý vztah k sobě i svému okolí. Zadržování emocí a to zejména negativních může vést až ke vzniku psychosomatických onemocnění. Zažije-li dítě a to zejména v období puberty traumatizující zkušenost, že negativní emoce jsou společensky nežádoucí a nepřijatelné, naučí se je zadržovat. A ty pak v těle začnou žít vlastní život. Jsme to právě my rodiče, kdo v dětech tento pocit často vyvolá. Zejména jsme-li v rozpacích z projeveného vzdoru nebo ho zcela odmítneme. Pokud však pubertální pocity respektujeme a vyslechneme, mohou si děti rozvinout silnější vědomí svého já. I my pak můžeme otevřeně vyjádřit své pocity a názory tak, aby dítě nenabylo falešného pocitu moci nad námi. Respektovat však jistě neznamená, aby si dítě záchvaty vzteku prosadilo svou. Dítě se musí především naučit dodat vyjadřování svých pocitů snesitelnost. Naučit se je vyjadřovat společensky akceptovatelným způsobem, tolerovat názor druhého. To je náš výchovný prostor. Jen nezapomínejme, že učíme tím co sami děláme a ne tím co říkáme. Příklady táhnou! Člověk se sebou jedná takovým způsobem, jako s ním bylo jednáno v dětství, a má tendenci tak jednat i s ostatními.
Je důležité si uvědomit, jak obrovský vliv má náš „rodičovský“ postoj na celý život našich nejdražších.
