Den, který vám změní život

Když přemýšlíme, jak nám ubližují slova, která o nás druzí říkají, vybaví se nám jistě celá řada takových vzpomínek z dětství, z dospělosti, někdy z doby úplně nedávné.  Pravdou je, že nám neubližují názory druhých, ale naše důvěra v jejich slova, moc, kterou jim sami přisuzujeme. Když něco takového slýcháme zejména v raném dětství od matky, otce nebo toho ke komu vzhlížíme, často se to neobejde bez následků. Některé v sobě nosíme dodnes a mohou být zdrojem naší nespokojenosti.

Co a jak nám lidé říkají, je ovlivněno především jejich pocity, vypovídá to více o nich než o nás. Nešťastní a nespokojení lidé prožívají nepříjemné emoce: smutek, vztek, zlost, závist … Způsob, jak se vztahují ke světu a ostatním, je těmito pocity zásadně ovlivněn. Můžeme, ale nemusíme jejich slovům věřit, je to na nás. Člověk vědomý si své hodnoty, jedinečnosti života, dovede respektovat druhé a nechat je být tím, kým jsou a zároveň žít podle svých hodnot a představ. Jedině tak, nám nemohou druzí způsobit bolest jen proto, že něco říkají… Nezapomínejme, že každý s něčím bojujeme, možná potřebujeme slyšet zpětnou vazbu, abychom se mohli zlepšit. Nikdo jiný nemá moc nad tím, jak se cítíme, pokud mu jí nedáme. Možná můžeme do takové situace místo strachu vložit soucit a pochopení, člověk chrlící na svoje okolí jed, je mnohdy vystrašený, zraněný, nikdo ho nenaučil jednat jinak. Více než cokoliv jiného postrádá klid, není si jistý sám sebou, má potřebu ostatní ponižovat a srážet, zvyšovat svojí hodnotu snižováním hodnoty druhých…  Pokud se nám nelíbí, jak s námi někdo jedná, je v našich rukách podniknout kroky ke změně. Prvním krokem je sebedůvěra a poznání vlastní hodnoty. Zastavit se, zorientovat se ve svých pocitech, rozmyslet si strategii. Může být užitečný konstruktivní dialog. Ostatní jen těžko mohou vědět, jak se cítíme, když jim to neřekneme. Hlavně žádné obviňování a osočování. Můžete použít věty jako: „Já to vnímám tak, že… Pro mě je důležité, když…" V každém vztahu je užitečné nastavit hranice a pravidla. My sami můžeme být iniciátory nového nastavení, můžeme udělat kroky, které v konečném důsledku ulehčí spolupráci zúčastněných.

Děti přebírají poměrně automaticky naši pravdu za svou, stejně jako jsme my přebrali pravdu našich rodičů. Žili jsme a někteří možná stále žijeme podle přesvědčení hluboko v nás uložených. Teprve s přicházející pubertou (obdobím oddělování) děti začínají informace, které k nim přicházejí, určitým způsobem hodnotit a zpracovávat, čímž mohou k nim zaujmout postoj.  Do věku zhruba dvanácti let, vše nasávají jako houby a ukládají svým specifickým způsobem jako pravdu do svého podvědomí. Poukážeme-li jako rodič na svoje chyby, dětem sdělujeme, že ani to, co říkáme my, nemusí být vždy pravda, že je to odraz našeho momentálního vnímání. Mohou si zažít, že chybovat je lidské, že se to děje každému a pokud se z chyby něčemu naučíme, posune nás to dál a nemusíme stejnou chybu znovu opakovat. Registrují-li děti naše ponaučení z chyb, je to možná to nejdůležitější, co jim můžeme ukázat. Vlastním příkladem dáváme dětem šanci, neodsuzovat druhé, být tolerantní, vztahovat se k ostatním s respektem a láskou, která vychází ze zdravé sebedůvěry a více jí rozvíjí. Jak můžeme podporovat sebevědomí dětí? Jednoduše věřit jejich světu, podněcovat v nich chuť, touhu a schopnost zvládat velké věci.  Mluvit s nimi a jednat srdcem, aby děti naslouchaly a naslouchat, aby věřily. Podporovat je na jejich cestě, protože jsme nejdůležitějšími průvodci v jejich životě… Matka předává své pocity už plodu v prenatálním období, který cítí její emoce, aktivně na ně reaguje a integruje již určité prvotní psychické otisky (takzvaný terén). Když se miminko narodí, je téměř tabula rasa (list nepopsaný). Dříve než na něho začne psát samo (to, co bude psát, do značné míry záleží na nás), píšeme na něj my. Zanecháváme v našich dětech otisk naší osobnosti, stejně jako rodiče v nás, formujeme jejich prvotní pohled na sebe a svět. Pokud chceme vidět svět lepší a chceme, aby ho viděly naše děti, musíme začít sami u sebe… Neustálé vzájemné spojení mezi námi a ostatními lidmi probíhá, ať už si jej uvědomujeme nebo ne. Je na nás, zda posouváme sebe a naše blízké vpřed nebo jinam. Je to o našem vnitřním nastavení, o naší spokojenosti a schopnosti sdílet svůj svět a spoluutvářet vztahové vazby. Poznáme-li své pravé já, máme možnost cítit ty nejsilnější a nejmocnější pocity, ty, které k nám promlouvají z hloubi naší duše. Láska není nárok ani touha druhého vlastnit, nelze jí uchopit, můžeme jí utvářet a žít. Je to stav duše, kdy respektujeme potřeby své i potřeby druhých. Děti přicházejí na svět skrze nás, ale nárok na jejich život nemáme. Dáváme jim lásku, protože jsou, jdeme s nimi i vedle nich, ale žít za ně nemůžeme ani nesmíme.

Každá změna začíná od nás, většinou uvědoměním si její potřeby. Den, kdy přichází, vítejme s otevřenou náručí, přináší v sobě dychtivou touhu, dělat věci jinak, otevírá zásobárnu energie pro jejich realizaci. Je to den, který vám změní život! Kdo hledá, najde…

zdroj : pixabay