Schopnost být sám sebou je požehnání...

Schopnost být sám sebou je požehnání pro nás a vzácný dar pro ostatní. Život člověk může žít, nebo přežívat. A volba je jen na nás...

     Možná, že slovo schopnost v tomto kontextu přijde někomu mimo mísu, protože být sám sebou mu připadá přirozené a normální, což je úžasné a je to tak správně. Hodně lidí, ale ve skutečnosti netuší, kdo jsou. Potřebují potom odvahu najít cestu sami k sobě. Poznat sám sebe, je někdy nelehký úkol, rozhodně však ne nemožný. A hlavně se vyplatí. Bohužel máme během života tendenci na sebe nabalovat vrstvy, někteří jsme v tom skutečnými mistry. V nich se odráží rodičovský vliv, vliv autorit z dětství, vliv společnosti, přátel, známých, partnera… A pod tím vším jsme my. My se svými touhami, přáními, schopnostmi a možnostmi. Jenže jak vlastně vypadáme? Kdo jsme? Možná si můžeme myslet, že jsme tím, jak se tváříme. Což přirozeně předpokládají i lidé v našem okolí. Jenže chyba lávky… Mezi tím, kdo skutečně jsme a tím, jak se tváříme může být velký rozpor. Čím větší rozpor, tím větší rozčarování. Cítíme nespokojenost, nenaplněnost, vztahy nám utíkají mezi prsty. Propadáme se. Děláme stále stejné chyby dokola, nacházíme nevhodné partnery, přátele, naše práce nás nebaví, neumíme se rozhodnou… Snažíme se, co nám síly stačí, a přesto v nás roste pocit marnosti.

     Když najdeme cestu k sobě, zbavíme se zátěže z minulosti, život se nám ohromně zjednoduší. Objeví se přátelé, se kterými si budeme rozumět. Partner, kterého budeme s úctou milovat a podporovat. A on bude s úctou milovat a podporovat nás. Objevíme svoje schopnosti, které můžeme využít k tomu, abychom dělali to, co nám dává smysl. Zaplníme vnitřní prázdnotu. A to stojí za to! Co myslíte?