Když se vše uvnitř i venku zahalí do husté mlhy.Lidé i věci ztrácí smysl a člověk sám se ocitne v nicotě. Ztratí veškerou životní energii, ztratí sám sebe. Stejně,jako v mlze, bloudí a cestu nenachází.Tělo i duše se zmítá v děsivé bolesti a strachu, schopnost rozhodovat se vytrácí a vnucují se děsivé myšlenky.Takto postižený člověk si zprvu vůbec nemusí uvědomovat co se to ním s děje. Jen bezhlavě prchá sám před sebou. Dál od té bolesti a utrení, dál od sebe. Kousek po kousku jej začíná stravovat rakovina – rakovina duše -deprese. Dovolte mi, vyprávět vám svůj vlastní příběh naštěstí s dobrým koncem.
Je těžké vcítit se do pocitů člověka v depresi,když to sám člověk nezažije. A ten kdoprávě trpí, nám to v té chvíli neprozradí. Vlastně vůbec nemluví. Když touto nemocí onemocní vám blízký člověk, člověk kterého milujete, nejprve jen stojíte v němém úžasu a sledujete,jak se z milované osoby stává živá mrtvola. Váš strach se mísí s pocitem viny a bezmoci. Chcete, opravdu chcete, ale pomoci nedokážete. Nevíte, jak na draka, tahle nemoc je stohlavá saň,zničí všechny,nemocného i celou jeho rodinu. Nikdo není ušetřen! Byla bych ráda, kdyby to co tady píšu nebyly mé vlastní zkušenosti. Zažila jsem tu bezmoc! Když vidíte, že se někdo topí, prostě skočíte do vody a pokusíte se ho zachránit, ale u deprese je to jiné. Nevíte co udělat.
Vždy,když depresivní stav milovaného na chvilku ustoupí, radujete se a věříte, že už se nevrátí. Avšak po krátké pauze je tu zas. Kolotoč se znovu roztáčí. Točí se stále rychleji, krátká pauza a znovu a zas. Tak dlouho dokud vy sami nepoklesnete v kolenou.
Po několika letech jízdy na kolotoči, nakonec má kolena skutečně poklesla. Onemocněla jsem. Diagnóza lékařů byla neúprosná-úzkostně-depresivní reakce na chronickou zátěže. Na několik měsíců jsem přestala být matkou, manželkou a opustit i svou milovanou práci.Nebyla jsem ničím a nikým! Nedokázala jsem vstát z postele, postarat se o sebe ani o své milované děti. Ztratila jsem se v husté mlze. Bezhlavě utíkala před sebou. Brala jsem množství léků a připadala si čím dál slabší , bezmocnější a neschopnější... Nenáviděla jsem celou svou existenci.
Toužila jsem být opět matkou, vrátit se ke své milované práci. Začít znovu žít! Příliš dlouho jsem byla mrtvá! Začala jsem hledat vlastní cestu k uzdravení, nové možnosti.Cítila jsem, že něco se musí změnit, něco v nitru, něco silnějšího než moje vlastní vůle.
Po řadě měsíců naplněných pokusy a omyly jsem začala chápat, že příliš dlouhou dobu potlačuji své vlastní já, zaháním každou agresivní myšlenku. Všecha nahromaděná agrese se obrátila proti mé duši . A ničí a plení! Jako malé dítě- krůček po krůčku jsem začala svou vnitřní agresi pouštět ven. Učila jsem se říkat věci, které jsem cítila a to bez přehnaného ohledu, abych náhodou někomu neublížila. Přestávala jsem se chovat, jako matka Tereza, přestala jsem zachraňovat svět. Nastal čas zachránit sama sebe! A jak se všechny ty ukryré věci zevnitř valili ven, narůstala úleva.... a na rtech se začal objevovat úsměv, zprvu jen úplně nepatrný, ale úsměv...
Dnes jsem opět matkou, manželkou a mám svou milovanou práci.Bitvu jsem vyhrála, upřímně věřím, že vyhraji i celou válku. Dávám si pozor, abych se nevrátila ke svým zlozvykům – do starých kolejí.
A ptáte se, jak to dopadlo s mým milovaným? Když viděl, že i tak hrozné nemoci, jako je deprese se dá postavit, nastoupil svou cestu k uzdravení... I když se nad našimi hlavami občas objeví mráček, v srdci nám zůstává radost z každého dne, nového začátku, příležitosti a naděje. Moji drazí, vám všem, kteří máte toto trápení přeji hodně odvahy! A věřte, že to jde!!!
