Dovolte mi krátké zamyšlení nad důsledky života v naší společnosti. Společnosti,kde je každý z nás vystaven obrovskému tlaku. Společnosti,která se podle mého názoru odklání od toho co je člověku přirozené a pro život důležité.
Máme tendenci zacházet sami se sebou i s ostatními tak, jak s námi bylo zacházeno v dětství.Což nám může přinášet a přináší jisté potíže. Klademe na sebe stejné nároky, jaké na nás byly kladeny, máme stejná očekávání i cíle.Může nás to dovést k nespokojenosti a frustraci, můžeme od sebe očekávat stále víc, vše co se nám nevydaří považovat za své selhání a ne, jako výzvu.Neprožívat spokojenost s tím čeho jsme již dosáhli.Ocenit sebe není přece nic sobeckého, jak nám je často vštěpováno. Důsledkem toho všeho je ztráta schopnosti radovat se a pro něco se nadchnout. Naše výkonnost prudce klesá, nic nás nebaví,jsme neteční. Mechanicky opakujeme úkoly, které chápeme, jako svou povinnost. Mechanicky a bez nadšení!Všechna omezení i to, jak sami sebe vnímáme si vytváříme ve své mysli.
Myslím si, že celkově nespokojenost hýbe naší přetechnizovanou společností. Všichni se ztrácíme v honbě za vymoženostmi civilizace a to i za cenu ztráty toho základního a lidského. Pocitu sounáležitosti, schopnosti vytvářet kvalitní mezilidské vztahy a především spokojenosti a smysluplnosti našeho bytí.Ztrácíme kontakt sami se sebou. Děláme věci,kterými se přesvědčujeme o svém bytí,hledáme potvrzení svojí existence. Stále častěji vyhledáváme alkohol,cigarety, drogy, nezávazné vztahy nebo se přejídáme. Pomocí těchto stimulantů hledáme své hranice - potvrzení své existence -svého bytí. Ve společnosti se cítíme nicotní, často jsme jen číslo, jen maličkatá součástka soukolí celého systému.
Ač víme mnoho o materiálním světě okolo nás, to co se děje uvnitř nás samých je cestou do neznáma. Avšak cestou zásadní a důležitou.
