„Prečo tí dvaja vyzeraju ako somári“ napadlo mě při pohledu na leták jistého potravinářského řetězce s nápisem Retro týden, který ležel u domovních dveří.
To, že mě to napadlo zrovna slovensky, je vlastně také tak trochu retro. Bývaly doby, kdy jsme se s tímto jazykem setkávali denně. Věřte mi nebo ne, já se ale s prvním živým Slovákem respektive Slovenkou v pravidelném denním styku setkala až nyní. Má kolegyně je Slovenka a mně ta její slovenština připadá hrozně roztomilá, obzvlášť pak její častý slovní obrat „hento ono“, což předpokládám, znamená něco jako „tohleto.“ Přistihla jsem se, že občas do té slovenštiny začínám přepínat, takže není divu, že když jsem uviděla pány Pauluse a Ihnačáka v osmdesátkových ohozech naskočila mi právě ta slovenština.
Leták otevírám lhostejně a bez většího zájmu. První co mě praští do očí, je obrázek polotučného mléka v bílém sáčku. Povedlo se jim to, už mě lapili do svých marketingových sítí! Lhostejnost se mění v zájem a staré vzpomínky se začínají vynořovat z hlubin paměti.
Svačiny na základní škole, kdy jsme dostávali 1 l „modrého“ mléka v sáčku, brčko a 2 housky. Kluci ze střídy vyráběli kuličky, kterými po nás přesně mířenými zásahy stříleli. Nehnusnější bylo, když se vám mazlavé kuličky zalepily do vlasů. Další hodinu jsme my holky měly co dělat, než jsme je z našich kštic odstranily.
Paštika Májka v konzervě, která tehdy nešla otevřít jinak, než otvírákem, ve mně vyvolává vzpomínky na chladná rána na tábořišti a mlžný opar vznášející se nad stromy. Ranní chlad nám zalézá pod svetry, ruce si hřejeme o ešus plný silného černého čaje a k tomu přikusujeme krajíce včerejšího chleba tlustě namazané Májkou. Lahůdka!
Vitacit jsme si většinou kupovali cestou ze školy. Zuby jsme roztrhli sáček, část obsahu vysypali do dlaně, ze které jsme ty kouzelné krystalky olizovali. Vzájemně jsme na sebe vyplazovali jazyky, zabarvené podle toho, jaký druh Vitacitu byl zrovna v naší samoobsluze k sehnání. Citronový Vitacit nám křivil tváře, jak jsme se ušklíbali nad jeho kyselostí. Jahodový byl sladký jako cumel a naše dlaně a jazyky vydržely barevné hodně dlouho.
Vzpomínky na Starou mysliveckou mám dodnes hodně rozostřené. Můj první a poslední tvrdý střet s tvrdým alkoholem. Fuj. Dodnes nemůžu vidět ani mysliveckou uniformu, natož etiketu Stará myslivecká. Omlouvá mě snad jen to, že mi bylo blbých –náct a netušila jsem, že to se mnou tak zamává. Navíc jsem si tehdy zničila igelitku se sexy fotkou Marlboro Mana, do které jsem po myslivecké poněkud, ehm, blinkala. A že v těch dobách bylo vlastnictví igelitky s Marlboro Manem hodně cool snad pamětníkům nemusím připomínat.
Úplně nejvíc žvýkačky byly ty s Kačerem Donaldem, dělaly super velké bubliny a navíc v nich byly obrázky Disneyho postaviček, které byly předmětem výměnného obchodu, což se o žvýkačkách Pedro tehdy říci nedalo. Přesto ale, když náš spolužák před několika lety dělal obchoďáka právě s těmito žvýkačkami a na náš sraz dorazil v červeném tričku s obrázkem Pedra, tak jsme mu ho ukrutánsky záviděli a marně z něj mámili dodávku triček.
Na závěr snad jen, že si sundavám růžové brýle, skrze které jsem se na chvilku podívala do minulosti a vyrážím zpět do reality všedních dní. Ono stejně platí jen to co je tady a teď.
