Jak jsem se stala VIP

Osobě požívající výhod VIP se dostává přednostních požitků, nákupů, míst v letadle, hotelích atd. Většinou se jí stanete na základě svého společenského postavení, majetku, politické příslušnosti nebo tím, že jste celebrita. 

Březen 2020. Rozkaz zněl jasně. Jestli chceš pracovat, tak si sbal kufr a přijeď. Ubytování máš zajištěné, papíry ti posíláme mailem. Brzo ráno, ještě za tmy vyjíždím. Ironií osudu bych v tu chvíli měla být na pláži, ale nejsem. Všechny lety byly zrušeny. Za pár měsíců se stane cestování letadlem sci-fi, letecké společnosti začnou krachovat. To nikdo z nás ale netuší.

Na "hranicích" postává v ranním chladu několik mužů v černém, na hlavách kukly. Roušky jsou v té době nedostatkovým zbožím. Pamatujete?

Hlavou mi bleskne vzpomínka na dobu, kdy jsem poprvé volně přejížděla hranice, které už vlastně hranicemi nebyly, bez výjezdní doložky a pasu. Tu euforii nezapomenu. Nikdy. Při pohledu na zakuklené postavy se ve mně začínají probouzet staré, někam dávno zasunuté obavy, že mě přes tu "hranici" nepustí.

Pustili, VIP propustka funguje. Pracovník kritické infrastruktury. Tři kouzelná slova. Místo radosti z hladkého přejezdu "hranice" jsem jenom strašně smutná, připadá mi, že tma není jen venku, ale i ve mně.

Reflektory osvětlují dálnici, nikde nikdo. Za necelých 70 km potkávám jedno auto. V protisměru. Postapokalyptický film hadr. A já v něm hraju hlavní roli. Doprčic, já nechci žádný propustky,  nechci být postavou z apokalyptického románu! Brečím. Asi si to moc beru.

Zaměstnavatel nám vydává potvrzení o zaměstnání, pro případnou policejní kontrolu. Je zákaz vycházení.Chci si jít odpoledne zaběhat, kolegyně mi říká, jestli jsem neupadla na hlavu. Je zákaz vzdálení od bydliště na více jak 1,5 km. Aha, tak nic. Denně sledujeme co je doma nového. Šijí se roušky jako o život. Nikdo z místních to nechápe. Za pár týdnů je šijí i tady.

Hurá! Obchody s oblečením jsou znovu otevřené! Vyrážíme doplnit zimní šatník o jarní kousky. Počet zákazníků v obchodě je regulovaný kartičkami s pořadovým číslem. Na zemi jsou směrovací šipky, aby se nepotkali vstupující zákazníci s těmi, kteří odcházejí. Za neustálého hlášení abychom dodržovali hygienu a rozestupy se moc příjemně nenakupuje, ale radostí z možností koupit si něco na sebe, to velkoryse vypouštíme jedním uchem dovnitř, druhým ven. 

Hurá! Jedeme domů. Co na tom, že se zpáteční cesta kvůli kolonám na hranicích protáhne z jedné hodiny na dvě, někdy i tři. Doma je doma. VIP vstupenky zůstávají v platnosti ještě pár týdnů, než se jich zbavíme. Naivně předpokládáme, že navždy. 

Únor 2021. Rozkaz zněl jasně. Jestli chceš pracovat, tak si sbal kufr a přijeď. Ubytování máš zajištěné. Aha... déjá vu. Sakra, už to nechci prožívat znova. Chci se válet na tý pláži, na kterou už se asi nikdy nepodívám. A nejvíc ze všeho chci mít svatej pokoj.  Nechci chodit každý pracovní den na testy, protože bych mohla rozšiřovat vir. Nechci každý den trávit čas na hranicích. Prostě už nemůžu. A tak jedu. 

Myslíte si, že po loňské zkušenosti jste už připraveni. Nejste. V únoru 2021 je všechno jinak. Roušky, desinfekce a rozestupy už nikoho nepřekvapí. To je standard. Teď nastala doba QR kódová. 

Hurá! 8.března se otevřely obchody. Kartičky s pořadovým číslem jsou dávný pravěk. Teď si na webových stránkách dané prodejny zarezervujete čas, kdy by se vám hodilo  jít si koupit konečně něco na sebe. Má kolegyně po zjištění, že na nákup bude mít jednu hodinu prohlásila, že na to jim teda kašle, protože ty hodiny potřebuje nejméně dvě. Abych uvedla její slova na pravou míru, tak ten výraz byl poněkud expresivnější, ale nemůžu být sprostá. 

Já, protože jsem tvor zvědavý, jsem si to šla zkusit na vlastní kůži. U vchodu jsem obsluze ukázala registraci v mobilu. Mám kliku, že je chytrý. S blbým bych to měla blbý. Ta mne poslala k pultíku, kde jsem vyplnila papírový formulář. Jméno, příjmení, datum narození, telefonní číslo, e-mail, bydliště, věk, výšku, váhu, sexuální orientaci. Ne, kecám. Ty poslední čtyři položky povinné nebyly. Další pracovnice si vyžádala doklad totožnosti, zkontrolovala jestli jsem to opravdu já. Hotovo. 

Znovu jsem se stala VIP. Připadala jsem si jako Justin Timberlake v obchodním domě Harrods. Ten také kdysi otevřeli jen pro něj. Jen jeho doprovod byl počítám početnější, než nás zákazníků. V danou hodinu nás tam bylo přesně 18. Po zaplaceni jsem se po šipkách vydala k dalšímu kontrolním bodu. Zde jsem odevzdala formulář, pracovnice do něj doplnila hodinu odchodu a já se zpocená jako myš vypotácela ven. 

O týden později už to měli vychytanější. Teď už to funguje přes QR kód. Upřímně, tak tohle mne už nezaskočilo, protože v naší firemní restauraci se bez QR kódu nenajíte. Obsluha vás mile, ale nesmlouvavě požádá o registraci. Jinak máte šmytec. 

Na akci s QR kódem jsem nervy neměla, takže si asi nadlouho uchovám vzpomínku na to, jaké to bylo nakoupit si v přímém přenosu. 

Od úterý 6.4.2021 už si koupíte něco na sebe jen s testem. Zvířátka v zoo můžete navštívit, nějakou tu výstavu také. S testem. 

Tak vám nevím, ale líp už asi opravdu bylo.