,,Já to věděla!“ Pronesla jsem potichu k sobě. ,,Nikdy, nikdy a NIKDY se neptej rodiny o pomoc!!! VŽDYŤ jsi to přeci věděla, už ses několikrát spálila, tak proč teď? Dnes? Když máš tak blbej den… ,,Už nikdy nebude nic jako dřív!”
Seděla jsem v tramvaji a sledovala lidi v ulicích. Zdáli se veselí. Já nebyla. Koupila jsem si dnes krásné nové šaty a v náručí jsem pevně svírala tašku NORMY. Tramvaj se řítila vpřed a já s ní.
o tři hodiny a třicet dva minut dříve…
Seděla u stolu a míchala lžičkou kávu. Turka. Nesnášela ho, ale babička nic jiného nepila. Babičku milovala natolik, že by jí odpustila i rozpustné.
,,Proč jsi smutná?“,,Co? Já? Ne babi, vůbec ne. Já jsem úplně v pohodě.“,,Hmmmm.“
Ani se nemusela podívat jejím směrem, aby si byla jistá, že ji babička propichuje vědoucím pohledem.
,,Něco Ti je.“ pronesla vážně a zároveň radostně. Její babička totiž nesnášela, když se pletla. ,,No možná něco málo mi je.“ ,,Málo? Cha! Kdyby jen málo, tak bys zapírala déle. Je Ti něco hodně. Možná víc, než se snažíš dát najevo.“ ,,Babi, víš, že jsi někdy vážně otravná?“ usmívám se na ní a hladím ji po ruce. ,,Musí to být hrozné, mít stále pravdu.”,,Není holčičko.“ Rozesměje se až se jí rozklepe umělý chrup v puse.
Hledím na ni a usmívám se. Babičku miluji. Nikdy jsem si ničím nebyla tak jistá, jako tím, že babička je ten nejlepší člověk na světě, ač i ona má hromadu chyb.
,,Babi, jak ty to vlastně děláš?“
,,Co, moje Zlatá?“
,,Že nás vždycky prokoukneš?“,,No víš, na tom není nic odborného. Jen se musíš na každého člověka pořádně zakoukat. Ne jen prohlédnout, jako to všichni dělají, jako např. tvoje máma a táta. Ne, to je špatně. Musíš se na ně podívat komplexně a číst v maličkostech, niancích. Třeba dneska. Podívala jsem se na Tebe a bylo mi to hned jasné. Máš nové šaty. Buď si kupuješ nové šaty před schůzkou a nebo, když si chceš dobít náladu a cítit se dobře. Tyhle šaty jsem na Tobě neviděla, takže sis potřebovala udělat radost. Normálně bys přiběhla a volala už ode dvěří, ,,Ahoj babi, podívej, mám nové šaty! Líbí se Ti?“ Ale ty ne. Přišla jsi, sundala si lodičky a dokonce sis sedla jen tak, aniž bys na ty šaty chtěla upozornit. Spíše ses do sedačky přisála, než pohodlně posadila. Nepožádala jsi mne o kafe, ale hned sis nalila vodu a ptala se, jak se mám. Normálně přijdeš a chrlíš ze sebe všechny zážitky a nesnáze. No a pak to jídlo.“ ,,Jaké jídlo?“,,Ty přece normálně šunkofleky nejíš.“ Rozesmála se babička.
Podívala jsem se do talíře na hrstku šunkofleků, odložila vidličku a začala se smát s babičkou. Smály jsme se a smály, až mi začaly téct slzy a najednou tam byly potoky a já měla hlavu opřenou o její rameno.
,,Ach babi.“,,Ach, tak co se zase stalo? Rozešli jste se?“,,Ne, právě že ne.“,,Hmmm. Tak co? Našel si jinou?“,,Ne, to také ne.“,,Tak proboha, co se stalo?“,,Já ho asi zabiju.“,,Jo tak, tak to nic není.“ A rozesmála se na celou kuchyň babička. ,,S tím Ti mohu pomoci.“ Smála se dál.,,Jak jako pomoci?“ Chechtala jsem se nejistě dál…,,No víš, to je takové rodinné tajemství.“ Její ústa se smála, ale oči už ne.
,,Cože? Babi? Jak to myslíš?“ A nervózně jsem začala klepat vidličkou o talíř. Stály mi chlupy a bála jsem se, co přijde dál…
Babička do sebe hodila tu hroznou žlutou limonádu, pomalu se zvedla od stolu a zamířila chodbou dál do domu. Uslyšela jsem dveře. Vrzání schodů, asi šla do sklepa. Ano, vrzání pokračovalo ještě 5x, takže šla po schodech do sklepa. Tam se překvapivě zasekla na dalších 10minut, aniž bych slyšela jakýkoliv další zvuk. Až jsem se o ni začala bát, a pak se opět ozvalo známé staré vrzání na schodech. Bouchnutí dveří a šouravé kroky po koberci. ,,Bylo to tam. To je dobré znamení!“,,Hmmm.“ Zazvučila jsem jako babička.,,No já už ji dlouho nepotřebovala a máma se na to nikdy nezeptala, a tak jsem si nemohla být jistá, zda to tam ještě je. To snad chápeš, že?“,,Hmmm, nechápu babi. O co jde?“ Začala jsem se obávat, že se za chvíli dozvím nějaké hrozné rodinné tajemství, které vlastně VÁŽNĚ VŮBEC NECHCI vědět!,,Nebuď nepříjemná, zdála ses v nepořádku, tak jsem Ti chtěla pomoci!“,,Hmmm a babi, jak jsi mi teda prosím chtěla pomoci?“ Překřížila jsem paže kolem těla a ponořila se hlouběji do pohovky.,,No víš, to je vlastně takové rodinné tajemství.“
,,Já to věděla!“ Pronesla jsem potichu k sobě. ,,Nikdy, nikdy a NIKDY se neptej rodiny o pomoc!!! VŽDYŤ jsi to přeci věděla, už ses několikrát spálila, tak proč teď? Dnes? Když máš tak blbej den…
,,Víš, to máš tak…“ A babička chtěla pokračovat dál, já ji však skočila do řeči.,,Víš co babi, to vlastně není třeba. To bude určitě dobré, když to neví ani máma, tak mi to raději neříkej. Co kdybych ji to pak prozradila a to ty určitě nechceš!?“ Snažila jsem se babičku vyděsit tou představou…,,No co co, tak by to zjistila… Já jsem už stará, takže by se toho stejně moc nestalo. Aspoň umřu v klidu.“
Začala jsem si kousat horní ret, což moje máma nesnášela, dělával to totiz můj táta. Konečně jsem se do něj vžila. Je to gesto totální rezignace z přicházející zkázy. Víš, že už nic nebude jako dřív, že je vlastně vše od teď v HÁJI, ale nedokážeš to zastavit stejně jako lavinu, takže si koušeš ret, neboť Ti nic jiného nezbyde!Zhluboka jsem se nadechla. Hodila do sebe zbytek vody a pravila. ,,Tak povídej babi.“ ,,Už nic nebude jako dřív,“ běželo mi v hlavě jako zaseknutý diktafon.
Babička položila na stůl tašku z obchodu NORMA. Pomalu a obřadně vytáhla balíček schovaný uvnitř. Byly to zabalené noviny, které tam evidentně čekaly více jak desítku let. Starý a okoralý uzel z provázku rozvázala a pomalu začala odkrývat vrstvy a další vrstvy starých novin. Jedny. Druhé. Třetí. Čtvrté? Páté. Šesté! ,,Babi?“
Hleděla jsem na ten předmět na stole.
,,BABI?!“,,No, musela bys to znova umýt. Ale na mého manžela, tvého dědu, to zabralo, vážně! Jen dej si pozor. Musíš ho nejdřív opít a až pak říct, že upadl na žehličku.“,,Nic nebude jako DŘÍV!“ běželo mi v hlavě a hleděla jsem na svou babičku v růžovém župánku, jak upíjí ladně turka z porcelánového šálku.,,Víš, on hrozně vrzal zubama ve spánku a mlaskal u jídla, no považ, to víc jak 40 let manželství nešlo VYDRŽET, vážně nešlo…” Upila s malíčkem vzhůru a zavřela spokojeně oči. ,,Díky holčičko, konečně v klidu usnu.”Položila jsem ruku na tu její a políbila ji na tvář.
,,U mě je tvé tajemství v bezpečí BABI, stále jsi MOJE NEJMILOVANĚJŠÍ stvoření na tomhle světě, ač už nikdy nebude nic jako dříve. Mám Tě ráda.” ,,Já víc, holčičko.” Ukápla ji slza a pevně jsme se objaly.
Seděla jsem v tramvaji a sledovala lidi v ulicích. Zdáli se veselí. Já nebyla. Koupila jsem si dnes krásné nové šaty a v náručí jsem pevně svírala tašku NORMY. Tramvaj se řítila vpřed a já s ní. Budoucnost se zdála nejasná, jako výhled přes zamlžené okno.
Mc
