TA VĚC

Seděla v kuchyni u stolu a upíjela víno. Teď už ho mohla. Asi tak poslední hodinu a půl. Nečekala to. Tedy tak trochu čekala, ale doufala, že to nepřijde. Přišlo. Oplakala to, ale nic jiného už s tím dělat nešlo.

Kdyby alespoň venku nesvítilo slunce. Cítila, jako by se jí vysmívalo do ksichtu. Pomyslela si.

,,Hele, tak jsem Ti to vzalo. Tu poslední naději. To co sis tak přála. Tak přesně to je už nenávratně pryč. Cha!” Přesně tohle na ni volalo slunce každým svým paprskem.

Ano, byla pryč a už nikdy neměla přijít zpět. Některé věci mohou přicházet ve smyčkách, ale tahle, když se rozhodne odejít, tak už je pryč nenapravitelně. Prostě je pryč na vždy. Před dvěma lety byla ve Stavovském divadle na jedné dětské pohádce. No, byla to pohádka pro dospělé, ale byly tam i děti, s rodičema. Prostě děti s rodičema byly v divadle na pohádce, která měla dávat význam všem. Těžko se to vysvětluje, ale snad to chápete. Něco jako Malý princ, to je asi více pochopitelné, než těch několik řádků, které teď vyplodila svojí hubou, jak k tomu mají sklony většiny žen. Sakra. Se do toho začínám nějak zamotávat. Né že bych byla feministka, ale ženský to mají prostě těžší. Občas i muži, ale no. Víte co, nebudeme si to zbytečně komplikovat…

Jednoho večera jsem byla v divadle na Modrém ptákovi a byla tam jedna scéna, kdy tam bylo mnoho tzv dětí, kteří se těšily na svět, ač na něj ani kolikrát nedorazily a nebo na něj přišly, ale zase odešly. No a dokud se s takovým dítětem osobně nepotkáte, tak to nejste schopni pořádně prožít, ale pak už to nejen prožijete, ale často s tím žijete. Musíte, neboť jinak to nejde. Život se totiž často neptá, možná ptá, ale člověk tu otázku slyší často až potom, co vyplodí odpověď.

No takže zpět k věci, prostě si tak sedím v růžovém župánku u kuchyňského stolu, popíjím víno a klepu odpověď kamarádce, která zrovna s velkým nadšením píše, že vyplodila kuchyni, já před chvílí ze sebe vyplodila plod do záchodové mísy, ale tím se narozdíl od ní nemohu chlubit. Ona ano. Její kuchyň je pohádková. Kouzelná. Když byste se podívaly na ty fotky, hele… Jo aha, Vy je vidět nemůžete, tak kdybyste mohli, záviděli byste. Málo kdo z nás má takovou kuchyň jako ona. Že nějak moc dlouho mluvím o kuchyni, místo o tom plodu, co už jede někde nějakou trubkou směrem pryč? No víte… Víte, že tou trubkou od záchodu vlastně denně odpluje velké množství plodů? Víte o tom, že o tom ví ty ženy, často tedy o tom ani neví, což je lepší a tyhle jablíčka plují pryč a snad se těší na nějakou novou duši, se kterou se pokusí vrátit na tuhle zem.

Víte, je to nefér, oni se těší a my se často těšíme, až tu nebudeme muset být. Já tedy ne, ale u některých lidí mi to tak přijde. Žijí jen jednou a přitom se chovají, jako by měli sedm životů, jako má kočka. Nevadí, že jeden jsem nezvládl, mám přece další. Nevím, kde na to přišli, neboť takhle to vážně nenííííí, lidi.

No takže si tak sedím u toho stolu a přemýšlím nad tím zárodkem, na který jsem se tak těšila, což je směšné, tedy teď, ne předtím, ale teď už ano. Je pryč. Já s tím nic neudělám a pláču nad něčím, co jsem vlastně ani pořádně neměla. Ha. Hrůza. Kdyby to alespoň neodešlo takhle, víte, takhle jasně. Prostě bylo by lepší, kdybych to nevěděla nebo kdyby to odešlo tak nějak samo od sebe, ale vlastně ani to by nebylo dobré. Prostě abych Vám to vysvětlila, odešlo to, když jsem křičela na svého psa, který udělal v kuchyni bordel. Zrovna v ten moment, když na něj řvu: ,,To si ze mě děláš srandu, neee?” Tak u toho třetího e, to přišlo. Bolest. Palčivá. Hned mi to došlo. Následujících šest hodin jsem zkoušela mít nohy nahoře, jak se to dělá, ale nepomohlo to. Špinila jsem dál a víc a víc a jak píše mnoho holek na internetu, pak přijde průjem a je to v háji. To tam tedy ony nepíšou, ale většina z nich si to myslí. Protože, chlap přinese dítě a my ho doneseme. Pokud ne, jsme méněcenné. 

Víte, máme to těžký všichni, tedy kromě kamarádky, která dnes dokončila po několika měsících kuchyň, ta to má dneska lehké. Žije totiž dnes v euforii své nové kuchyně, až zítra či pozítří sestoupí na naši úroveň. Na tu, kde to máme těžký. Kde často máme to, čeho si nevážíme a nebo nechceme a postrádáme to, co úpěnlivě vyhlížíme a chceme. 

Já bych třeba chtěla to, co teď směřuje ode mě a už se nemůže vrátit nikdy zpět. Jmenoval by se Vavřinec nebo Ondřej.
Mc