Svatba to změní…

„STÁT!“ „Co ti proboha je?“ řekli jako jednovaječná dvojčata. „Co tak vyvádíš?“ ptal se otec. „Chci ven!!!“ „Počkej, ale…“ chtěl ji zastavit…

SVATBA TO ZMĚNÍ.

„SVOBODAAAA!” křičela z okna roku 1964.
„Drž hubu,” křičela na ni spolubydlící z Moravy, ,,ještě nás zavřou!”

Dívka studovala, malovala a hrála na kytaru. Byla pečlivá studentka a svědomité děvče. Ve druhém ročníku potkala kluka na tanečních. Byl to vcelku švihák. Jejím kamarádkám se líbil. Ona měla radost, že se o ní ucházel. 

,,Je úplně jiný, než náš táta.” pěla ódy matce, která na ni upínala vědoucí pohled.

Když vzpomínala na tátu, voněl vždy jako trabant. Byl umaštěný, špinavý a šťastný. Jako rodina jezdili na výlety a dovolené.

„Proč si nepořídíš raději škodovku? Domluvil bych Ti to,” prohlásil strýc hrdě opřený o svůj červený poklad.
„To ne. Jsi hodný. Ale to auto není pro mě,” leštil táta už potřetí svého šedého miláčka.
„Proč prosím Tě?” zapálil si strýc další cigaretu.
„Trabant je moje srdeční záležitost. Už jsme na sebe zvyklí. Jen podle zvuku poznám, co zrovna potřebuje,” a pohladil kapotu.
„Každou chvíli Tě potkám, jak pod ním ležíš. To Tě přece nemůže furt bavit.”
„Víš, ale mě to baví. Pořizovat si stále nové věci mi nedává smysl.”
„Manželka říkala, že Vás zase vytopila pračka. Víš, že stačí naznačit a seženu Ti novou,” klepal strýc popel na trávník.
„Vím a moc si toho vážím,” usmál se a vděčně poplácal po zádech švagra.
„Ale i tak to nepřijmeš, viď?”

Její strýc to měl u Strany dobré, a tak jezdili s rodinou na dovolenou škodovkou. Záviděla jim. Cestovní tempo její rodiny a domácího šedivého mazlíčka odpovídalo pětičlenné rodině s příbytkem na střeše. Heslo jejího táty bylo:

„KDO DOJEDE, TEN VYHRAJE.“ 

Často zastavovali na zdravotní přestávky. Nejen, že auto smrdělo, ale její otec ještě k tomu pálil jednu cigaretu za druhou. Barva všech spolucestujících odpovídala šedivému laku trabantu. 

„Zastav!” volal zoufale každou chvíli jeden z nich.
„Už zase?” divil se otec a odkládal cigaretu do popelníku.

Raději, než aby koupil novou pračku, která jim při další příležitosti nevyplaví kuchyň, opravil posté tu starou a vyměnil podlahu v kuchyni. 

„Sousede, že tě to furt baví...,” lamentoval soused, když vyléval kýblem vodu z okna.
„Inu baví.”
„To je sice hezký, ale mě ten strop vymalovávat stále dokola nebaví ani trochu.”
„Vždyť to zase tak často není,” kroutil otec smířlivě hlavou.
„Jedinou kuchyň malujeme desetkrát za rok. A to je na mě až až…”
„Tak já vám s tím příště pomůžu. Vynalezl jsem takovou vychytávku,” hleděl na něj otec zářivým pohledem.
„Vy si raději kupte novou pračku. Švagr Vám pracuje v domácích potřebách 
a slyšel jsem Vás, jak Vám říkal, že by Vám jednu pod pultem nechal.”
„To jste se asi přeslechl, sousede,” vrtěl hlavou a zrudl.
„No to teda nepřeslechl. Ale nebojte. Nikomu to neřeknu.” Ztlumil hlas. „Jen když mi slíbíte, že už nebudu muset letos znova malovat kuchyň. Tak co, slibujete?”
„Zamyslím se nad tím,” a zastrčil hlavu zpět do okna, neboť věděl, že neumí lhát.
„Vy jste ztracená existence, víte to?” volal zoufale soused a zabouchl okno. Za chvíli ho zas ale otevřel. Musel vylít ještě pár litrů vody.

Jak se tedy dívce ulevilo, když si našla kluka, který nebyl jejímu tátovi ani trošičku podobný.

„A máš ho ráda?” ptala se jí matka.
,,Co?” otázka ji vytrhla ze vzpomínek.
,,Ptám se, jestli ho máš ráda!”
„Jo, asi ano,” odpověděla.

Přítel dostal povolávací dopis. Požádal ji, aby na něj počkala. Byla to svědomitá dívka. Slíbila, že vyčká. Jednou za měsíc jí vždy napsal. Nechyběl jí. Ale všem říkala, že ano.
Spolužák ji pozval do kina. Souhlasila. Těšila se na něj víc, než na dopis od snoubence.

Nápadník zazvonil. Otec vyhlédl z okna. Vyšla z pokoje. Obula si boty. Vzala si kabelku. Zkontrolovala účes. Uchopila kliku.

„Kam jdeš?“ ptal se otec.
„Do kina.“ odpověděla s usmála se.

Plesk!

„Nikam nejdeš.“ 

Chytla se za tvář. Sundala boty. Utekla do pokoje a zavolala z okna.

„Jakube není mi dobře, jdi sám!”

Odmaturovala a začala plánovat svatbu. V dopisech sdělovala snoubenci nápady na jejich velký den. On básnil o autech a kariéře závodníka. Nenechala se zklamat. Těšila se prostě na den D. Přestane být něčí holčičkou. Už nebude muset tátu poslouchat. Konečně si bude moci dělat co chce. 

Svatba proběhla rychle a bezbolestně. Šlo se na radnici. Řeklo se, „Ano, beru.“ Byl přípitek. Svatební dary. Hostina a ještě chyběl únos nevěsty. Otec se jí už při cestě k oltáři svěřil.

„Unesu Tě já a basta! Nikomu jinému nevěřím! Vyřiď to kamarádům.” mračil se a zmáčkl jí ruku tak, až uronila slzu.

Konečně měla po obřadu a hostině. Sedla si a chtěla se najíst. Od rána nic neměla. Chtěla, ale nešlo to. Stále po ní někdo něco chtěl. Ani tu polévku se svíčkovou ji nenechali dojíst. Vzala si do ruky alespoň chlebíček.

„Rychle, pojď.“ vytrhl jí otec chlebíček a táhl za ruku pryč.

Dovlekl ji před kulturní středisko. Vyndal z kapsy klíčky a otevřel zbrusu nový trabant. Usedl do něj a snažil se ho nastartovat. 
Nešlo to. Kolem šel její novomanžel.

„Kam jedete?“ ptal se jich.
„Unáším ti nevěstu, ale nějak to nechce nastartovat.“
„Počkej, podívám se na to.“

Manžel otevřel kapotu a zkoušel přijít na kloub závadě. Nedařilo se.

„Počkej, jdu Ti na pomoc.“ volal na něj táta.

Chvíli tam s něčím štelovali, a pak motor naskočil.

„Paráda.“
„Dobrá spolupráce synu. Chceš se projet s náma? Tohle je ten svatební dar, o kterém jsem s Tebou chtěl mluvit.“
„Vážně, no to je super tcháne.“
„Sedni. Jedeme. A říkej mi tatínku.”
„Mohu si zapálit, táto?”
„Určitě. Dej mi taky.“

Ujeli ještě pár metrů, když na ně zařvala.

„STÁT!“
„Co ti proboha je?“ řekli jako jednovaječná dvojčata.
„Co tak vyvádíš?“ ptal se otec.
„Chci ven!”
„Počkej, ale…“ chtěl ji zastavit manžel.
„Nech ji, ono ji to přejde. Vyvětrá se, a pak bude zase klidná, stejně jako její matka.”

Novomanžel otevřel dveře. Vystoupil. Odklopil sedačku. Pustil ji ven a plácl po zadku.

„Vyřiď jim, že se za hodinu vrátíme. Čau.“

Dívala se, jak odjíždí. Nejdříve se jí chtělo plakat, ale pak se začala smát. Otočila se a utíkala zpět. Před vchodem na ní čekala maminka.

„Mami…“
„Já vím, neplač. Je stejnej jako on, ale neboj. Žít s tvým tátou není zase tak hrozný!”

Nevěřila jí.
Mc

Autor: Martina Cibulková | čtvrtek 14.5.2020 5:05 | karma článku: 17,16 | přečteno: 642x