Skok v tůň

Před pár dny jsem tančila nad tůní. Věděla jsem, cítila a toužila do ní skočit. Byla jsem tak blizoučko. Palcem u nohy jsem vykroužila do hlíny vlnku. Prsty nervózně zanořila do zrzavých vln vlasů. Padal na mě jeden balvan za druhým. Nevěděla jsem už před kterým uhýbat dříve. Byla jsem vyčerpaná. Unavená. Chybělo jen pár palců a ponořila bych se tam, odkud vede cesta zpět jen těžko. Ovál mě větřík volnosti. Prázdnota. Odevzdání. Musela jsem jít dál. Tam, kde čas neměří hodinové ručičky. Mírně jsem se odrazila a jako baletka skočila ve své bílé košilce z vysoka do tůně.Letěla jsem vzduchem. Palce proplé, aby voda nevystříkla a já se jen hladce zanořila pod hladinu a klesala ke dnu. Letěla jsem vzduchem a usmívala se. Konec se blížil a já už nemusela bojovat. Klid a mír přicházel. Letěla jsem vzduchem a vlasy mi vlály. Do uší mi šeptaly písničku. Byla známá. Nikdy mě pořádně neoslovila, až teď. Začala jsem si ji broukat a v tom mi to došlo. STOP! Zastavila jsem se uprostřed letu a rukama hmátla po větvi nedaleko. Držela jsem se ji a nepustila. Můj palec u nohy se komíhal pár centimetrů od temné hladiny. Ač mohl to být milimetr nebo metr, kdo ví…Doběhla jsem k tabletu, našla písničku, která mi hrála v hlavě. Podívala jsem se do zrcadla a ponořila se do svých zářivě zelených očí, které svítily o to víc, čím přes ně promlouvala má rezonující a světélkující duše. Prstem jsem dala pokyn a píseň počala hrát. Nahlas jsem si ji zpívala s nimi. Popadla jsem koště, hadr, kýbl, ubrousky, Tif, Leave… Píseň jsem zpívala do kola a do kola a do kola celou hodinu a půl… Vášnivě jsem se ponořila do úklidu mého přečasného domova. Utírala jsem, vysávala, drhla, prala, sušila, rovnala, skládala, vytírala… A můj propnutý palec se od hladiny pomalu, pomalu avšak jistě vzdaloval.Zpívala jsem stále dokola: ,,Dělání, dělání, všechny smutky zahání. Dělání, dělání je lék…“ Bylo mi jedno, co si pomyslí všichni norští sousedé. Věděla jsem, že tohle je moje jediná záchrana a že to musím překonat. Zběsile jsem se komíhala po bytě sem a tam a zpívala píseň dokola a dokola a dokola… Najednou mě však píchlo u srdce. STOP! Nesmím to přehánět. Tu niternou krizi jsem sice překonala, avšak nespala jsem čtyři dny. Jsem vyčerpaná a moje tělesná schránka už jede na záložní baterii. V tomto šíleném rytmu sprintuji už pár měsíců. Změnila jsem výběr hudby na Sylvanu Esso a zpomalila sklízecí vichřici. Věděla jsem však, že ještě nemám vyhráno a visím stále ještě na větvi nad tůní a zemí. A tak jsem se pustila do procítěného tance a tančila po bytě, občas s koštětem a vysavačem. Byly mi obstojnými partnery, jak dřevo a železo umí být. Když po třetí dohrál 15min set, usedla jsem na gauč. Položila dlaň na srdce, bilo klidněji. Už jsem stála zase na zemi a hleděla s respektem na mou tůň a větev. Pocítila jsem pokoru.Položila jsem se na záda, nohy opřela o zeď a uvědomila si, že občas stačí jen málo, vážně malinkato. Zavrtěla jsem se a seskočila z gauče jako kočka. Bosé nohy jsem položila na plovoucí parkety, zvedla se a šla si udělat bylinkový čaj.Mc, Zápisky pod slupkou