,,Prásk!“ ozvalo se z venku. Trhl jsem sebou. Co to bylo? To byla hrozná rána. ,,Mamííí, slyšela jsi to?“ volala z pokojíčku Anička. ,,Ano slyšela. To byl asi výfuk, jdi klidně spát.“ Tohle nebyl výfuk, vyskočila mi husí kůže....
PROČ ON A JÁ NE?
Měl jsem rád svůj život. Byl hektický a velice živý. Byl jsem blonďák s modrýma očima polo-vysoké postavy. Buď jsem se učil nebo sportoval. Byl jsem oblíbený. Na rozdíl od svých sourozenců jsem se nerad hádal. Na všechny jsem se usmíval a hádku jsem dokázal urovnat ještě než k ní došlo. Rád jsem všem pomáhal. Říkali o mně, že jsem kluk do nepohody. Říkali to všichni mí kamarádi a těch byla plná vesnice. Takže na tom asi něco bylo.
Bylo nás pět dětí a já jsem byl ten prostřední. Měl jsem rád svou rodinu, jen občas nás bylo moc. Otec se snažil nám dát vše, ale bylo nás hodně. Nešlo abychom měli všechno. Byli jsme rádi, když jsme každý měl něco.
Tátu jsme tedy skoro neviděli. Byl neustále v práci, v kostele nebo v hospodě. Byl to zapřisáhlý křesťan. Ani komunisti mu to nevymluvili. Máma pracovala v kravíně. Starala se o nás vzorně. Byla také věřící. Když byla unavená, posílala za sebe do kostela Aničku.
Nejstarší brácha dělal už od základní školy Dj. Potřeboval někoho, kdo by mu pomáhal tahat bedny, a tak mě bral sebou. Měl jsem ho rád. Hodně. Nejvíc. Vždy jsem se o něj mohl opřít. Změnilo se to až když musel na vojnu.
Bratr řekl, že když se o nás teď nemůže postarat on, je tu pro nás alespoň Brok. Vyšel před barák a přivedl velkého psa. Byl to starý vlčák zdejšího policajta v důchodu.
,,Vidíte ho, ten je ale, že jo?“
Máma spráskla ruce a zařvala.
,,Jdi s tou obludou pryč.”
On se však nedal. Hodinu ji přesvědčoval. Matčina bojovnost brala za své. Byl by to skvělý obchodní prodejce, napadlo mě, když jsem tu scénu pozoroval.
Nikdo jsme si neuvědomoval, jak moc byl pro naši rodinu brácha důležitý, dokud tu byl.
Teď, když byl pryč, tak jsme obraceli naději a pozornost na Broka. Byl to schopný pes. Udělali jsme mu boudu a plot kolem baráku. Měl bezpečný výběh a vypadal spokojeně. Jediné co on měl hrozně rád a my ho za to nenáviděli bylo, že kradl slepice. Bohužel zrovna našemu sousedovi. To byl nejlepší kamarád táty.
Každou snídani, oběd a večeři jsme poslouchali, že musí ten pes z domu.
,,Jinak se mnou už Olda nepromluví.”
,,Ale tatiii....” sedla si mu vždy na klín Anička, tahala ho za vousy a plačtivě mu hleděla do očí.
Brácha psal, že přijede o víkendu na návštěvu z vojny a já ten večer nemohl radostí usnout. Neviděli jsme ho už dva měsíce. Těšil jsem se na něj moc. Ségry mi nerozuměly a já jim také ne. Neustále řešily kluky, oblečení a Helenu. Věděl jsem, jak to bude probíhat. Máma navaří guláš, to je jeho oblíbený. Pak se půjdeme po vesnici projít, abychom se pochlubili synem v uniformě a večer všichni za humna. Uděláme oheň, budeme pít pivo a bude nám dobře. V sobotu pak vyhrajeme turnaj ve volejbale a večer zábava.
,,Prásk!“
Trhl jsem sebou. Co to bylo? To byla hrozná rána.
,,Mamííí, slyšela jsi to?“ volala z pokojíčku Anička.
,,Ano slyšela. To byl asi výfuk, jdi klidně spát.“
Tohle nebyl výfuk, to mi bylo jasné hned. Aniž bych věděl co se děje, vyskočila mi husí kůže. Zvedl jsem se z postele a šel k oknu. Slyšel jsem auto. Jeho motor běžel a u něj byly slyšet hlasy. Odtáhl jsem na pár centimetrů závěs.
U auta tam stál otec se sousedem. Otevřeli dveře od kufru a nakládali tam něco černého. Byl to Brok. Začal jsem zrychleně dýchat, nemohl jsem popadnout dech. Ruce jsem položil na sklo a hleděl před sebe. Otec si se sousedem dávali cigáro. Pak dostal táta přátelskou herdu do zad a soused odjel autem pryč.
,,Brok se zaběhnul. Večer se leknul mě s Oldou a vzal čáru do lesa. Zkoušeli jsme ho hledat, ale nepovedlo se.“ pronesl otec klidně u snídaně.
Pil jsem čaj a koukal do talíře. Nemohl jsem jíst. Všichni kolem zkameněli a začali vymýšlet plán jak najít Broka. Otec nevšímavě kousal chleba s marmeládou a míchal lžičkou meltu. Matka nemluvila též. Nikdy v životě jsem nepocítil takovou zradu. Rodina má držet při sobě, říkali. Tohle je ten případ? Nechtěl jsem věřit, že tohle jsou mí rodiče.
Odpoledne přijel bratr a ptal se po Brokovi. Matka mu oznámila, že se zaběhl. Propíchl ji pevným pohledem a po chvíli jen řekl.
,,Aha.“
Pohlédl na mě a zeptal se, zda mu pomohu vybalit. Souhlasil jsem. Šli jsme k nám do pokoje. Jako jediný jsme měli balkón. Brácha hodil tašku na postel, vyndal krabičku a kývl na mě. Šli jsme na balkón. Sedli jsme na bobek, abychom nebyli vidět. Oběma nám zapálil cigaretu a kývl na mě.
,,Tak povídej.“
,,Před třema dny ho zabil večer s Oldou.“
,,Myslel jsem si to.“
Víc jsme si neřekli. Ticho a cigarety mluvilo za vše.
,,Jaké to tam je?“
Dal si šluka.
,,Jde to.“
Pokračoval dál v kouření a já s ním. Zvládli jsme ještě dvě. Po poslední jsem se rozkašlal. Omluvil se.
,,Neměl jsem Tě nutit toho vykouřit tolik, ale já jsem prostě musel.”
Kývl jsem, že to chápu. ,,Vždyť jsi mě nenutil. Bral jsem si sám.”
Pak už jsme o tom nemluvili.
Další den na turnaji jsem kašlal dál. Hrál jsem dobře, ale kašel mě přemáhal čím dál víc. V průběhu se mi i spustila dvakrát krev z nosu. Ty cigarety mi ale dávají zabrat, pomyslel jsem si.
Po týdnu kašlání, horečky, občasného krvácení z nosu a paralenů mi nebylo o nic lépe. Nemohl jsem už ani pořádně chodit. Spolužáci byli fajn a navštěvovali mě.Po měsíci doktorka prohlásila, že neví, co mi je a poslala mě do nemocnice na kontrolu.
Odvezl mě tam táta. Máma pracovala u krav a musela brzo vstávat k dojení. Navíc neuměla řídit. V nemocnici se mě ujmul nějaký mladý doktor a oznámil otci.
,,Přijďte si za tři dny.”
Otec se nebránil. Dal mi herdu do zad. Znova jsem se rozkašlal.
,,To bude dobrý synu. Budu se za Tebe modlit.” odešel a ani se neotočil.
Ležel jsem na společném pokoji s dalšími třemi muži. Žádný jsme nevypadal dobře. Neustále mi brali krev a dělali testy. Na kašel jsem si zvykl a nebyl už tak otravný. Jen mi bylo slabo. Komu také ne po měsíci.
,,Ty tečky na ruce máte normálně?“ zeptal se doktor.
,,Dělají se mi po volejbale, když hraji bagr.“ odpověděl jsem.
,,A kdy jste hrál naposledy?“
,,Před měsícem.“
,,Aha, to by dávalo smysl. Kdy přijdou Vaši rodiče?“
,,Dnes odpoledne. Ale mě je už osmnáct. Jsem plnoletý.“
,,To je pravda, ale měli bychom raději počkat na ně.“
,,Jsem plnoletý a chci vědět, co mi je.“
,,Je mi to líto, ale máte leukémii. Víte, co to znamená?“
,,Chtěl jsem studovat na doktora. Vím, co to je.“
Snažil se něco dodat, ale zařval jsem na něj.
,,Vypadněte! Nechci nikoho vidět.” ani nemukl, asi mou reakci chápal.
Matka brečela. Otec koukal do země a modlil se. Nejstarší ségra s miminem v náručí řvala. Mimino křičelo. Její manžel koukal z okna. Nejmladší ségra zmateně hleděla z jednoho na druhého.
Doktor se zeptal. ,,Máte ještě nějaké otázky?”
Neměli.
Dalšího rána mě dovezli do krajské nemocnice v Jihlavě. Ležel jsem na pokoji s jedním mladým hokejistou. Bylo mu tolik, co mně. Zkoušeli na nás novou léčbu. Mně bylo hůř. Jemu bylo lépe. Nechtěl jsem se vzdát, ale pokaždé když jsem se na sebe podíval do zrcadla, dostal jsem jakoby ránu přímo do žaludku. A ptal se svého odrazu.
,,Proč on a já ne?“
Zavřel jsem oči a slyšel z dálky otcovo modlení.
,,Kéž bych alespoň tak věřil, jako on. Ti to mají vždycky snažší.”
Syn vydechl. Otec odhodil křížek. Na dlouhých osmnáct let.
Mc
