Cesta je úzká a mé myšlenky široké. Leknu se. Vyskočím. Zakopnu. Ruka promáchne. Letím. Slyším smích...
PANÍ S JEZEVČÍKEM
Sedím v tramvaji 22 a jedu až na konečnou, domnívám se, že vím přesně kam jedu, ale jak tomu občas bývá, někdo jiný to věděl asi lépe než já. Ptám se pana řidiče, jak se dostanu tam, kam jsem měla namířeno, radí ať nasednu na jinou tramvaj a vrátím se. Vnitřně s tím nesouhlasím. Když už jsem tady, mohu se přece procházet a objevovat i tady. Mám ráda, když jdu bez jasného cíle a směru. Jdu pak tam, kam se mi chce a objevuji.
Vydala jsem se tedy cestičkou dolů a narazila k další a další, až jsem se procházela lesem, kolem mě občas proběhl nějaký sportovec a já si spokojeně v rytmu pochodovala dál.
Bez hudby, jen s vlastními hlasy. Ráda si povídám a vedu vnitřní dialogy. Místo jedné osoby mám občas pocit, že jdeme minimálně tři. Jdeme společně, ale každá si tvrdí své. Avšak v poklidu debatujeme, rozebíráme, zaobíráme a vlídně jedna druhou vyslechneme.
Chvílemi se cítím jako pták, kterému se roztáhla křídla a on může opět létat. Dívám se z ptačího pohledu na sebe, tu osůbku, jež si vykračuje v zářivě žluté bundě a vypadá dost odhodlaně. Vypadá, že ví kam jde, ač ona sama si tím jistá není.
Jdu kolem rybníku a vidím rybáře, jak si spokojeně v tichu sedí a koukají na hladinu vody, dumám zda je možné, aby na nic nemysleli, jak se říká. Já to tedy moc neumím, myšlenky v hlavě jsou jako nepolapitelní motýli nebo knihovna s mluveným slovem, jež mě neustále zásobí podněty. Cesta je úzká a myšlenky, jež se mi prohání teď hlavou, široké.
Pes za mnou zaštěká. Já se leknu. Vyskočím. Zakopnu o kamen. Letím. Cítím ruku, avšak prohmátne vzduchem. Mokro. Hmmm, zase jsem byla duchem jinde. Slyším smích.
,,Vy jste mi ale trdlo,” směje se paní s jezevčíkem.
,,To máte pravdu,” směji se s ní.
,,Co budete dělat?” Ptá se mě, když se sápu z rybníčku ven.
,,Budu muset jet domů, do půl těla jsem mokrá.”
,,Bydlíte daleko?”
,,Bydlím na Vinohradech.”
,,No tak to ne, já Vás takhle nenechám, ještě byste se nachladila. Pojďte se mnou.”
Čvachtám si za tou drobnou paní, jejíž jezevčík se jí stále plete pod nohy a domyslím si, že bude hodná, asi až moc, když koukám na jejího psa. Nebráním se, vím, mohla bych si zavolat taxi a jet domů, ale co když mě tu čeká příjemně strávený čas s touto milou osobou?
V chodbě mi poručila ať se svléknu.
,,Všechno mokré dolů a bez odmlouvání mladá slečno.”
Takhle rychle jsem asi ještě před nikým jiným svlečená nebyla. Půjčila mi dvě deky, které jsem si zamotala kolem sebe a posadila do obýváku ke krbu.
,,Chvilku mi vydrž děvenko, udělám nám čaj. Piješ?”
,,Víno.”
,,To nemám, dáme si rum.”
Chtěla jsem protestovat, avšak nedovolila jsem si. Paní na mě byla moc hodná a jeden panák rumu mi snad nic neudělá.
,,Tady jsou čtyři, obě máme dvě nohy a ty máš ty svoje mokrý, tak honem.”
Synchronně jsme do sebe hodily oba panáky a já tušila, že to nebude dobré, od včerejška jsem nejedla, tudíž to bude mít asi rychlý spád. Mělo.
Ráda bych Vám tu vyprávěla, co mi ta paní vše řekla, o čem jsme se bavily, avšak já si pamatuji jen útržky o jejím manželovi Pepovi, jež byl vášnivý zahrádkář a pečovatel jabloní. Syn pracuje v IT v nějaké mezinárodní firmě a prý bych se mu líbila. Druhý má manželku, ale občas neposlouchá, tak ho musí jako správná matka srovnat, ať je dospělý nebo ne. Měla tam velkou knihovnu a piáno. Matně si vybavuji, že mi možná i hrála a zpívala.
Usnula jsem a probudila se za tři hodiny v tom samém křesle u krbu. Ona koukala do ohně a usmívala se.
,,Vypadáte lépe, to mám radost.”
,,Cítím se tak.”
,,To je dobře. A teď obléknout, vše už je suché a musím Vás mladá slečno vyprovodit, neboť čekám návštěvu,” mrkla na mě. ,,Jak jsem Ti o něm říkala.”
Kývla jsem a usmála se. Nepamatovala jsem si o kom mi říkala a kdo má přijít na návštěvu, ale tohle gesto jsem znala, všichni ho známe.
Poděkovala jsem a rozloučila se.
Paní mezi tím hořekovala z ložnice, že nemá co na sebe a vlasy si bude muset vyčesat vysoko aby schovala, že jí padají. Nastal čas odejít. Ona měla jiné zájmy a já jí byla vděčná, že se mě na těch pár hodin ujala.
Cestou kolem rybníka jsem byla už opatrná a cítila se dobře. Ten rum, krb a paní mi udělali moc dobře. A tak to mám vždy, když je třeba, pomůžu ostatním, když potřebuji já, vždy se najde někdo, kdo pomůže mně. Ač čestnost a býti hodná k ostatním může občas vypadat jen jako rozdávání se, pokud to děláte s rozvahou, je to vždy vyvážený proces.
Mc
