Osudné setkání

Bylo jí třicet dva let a manžel jí oznámil.   ,,Potkal jsem někoho. Chci se rozvést.“ ,,To ale nemůžeš. Co si pomyslí lidi?“ ,,Ona není odsud. Odstěhuji se za ní.“ ,,A co bude s náma?“ ,,Budu Ti posílat nějaké peníze. Byt ti nechám....”

OSUDNÉ SETKÁNÍ

Bylo jí třicet dva let, když jí manžel oznámil.

,,Potkal jsem někoho. Chci se rozvést...“

,,To ale nemůžeš... Co si pomyslí lidi?“

,,Ona není odsud. Odstěhuji se za ní.“

,,A co bude s náma?“

,,Budu Ti posílat nějaké peníze. Byt ti nechám.“

Chtěla se ptát....

,,Ty mě už nemiluješ?“

,,Co naše dvě děti?“

,,Co je to za ženskou?“

,,Sliboval jsi mi na vždy!“

,,Co mohu udělat pro to, abys zůstal?”

Ona však mlčela. Došla jí slova. Dostala žízeň. Hroznou žízeň.

Odešla do kuchyně natočit si skleničku vody. Vrátila se do obýváku. Byl pryč. Slyšela zvuky z ložnice. Šla se tam podívat. Stál u skříně a házel si věci do kufru. Rozplakala se. Děti už spaly. Mohla plakat. Byla potichu. Jen tak pro sebe. Nechtěla, aby ji takhle viděl. Šla do koupelny. Pustila vodu. 

,,Co tam děláš s tou vodou? Šetři!“

,,To už tě nemusí zajímat!“ křikla přes dveře.

,,Až tu nebudu, tak to budeš platit ze svého platu a víš, že moc nevyděláváš.“

,,Třeba tu nebudu bydlet sama...“

,,A s kým bys tu tak asi proboha bydlela?“

,,Třeba s Pepou!“

,,Jakej Pepa?“

,,Toho neznáš..“

Buch! Buch! 

,,Okamžitě mi otevři!“

,,Dávám si vanu..“

,,No a?!“

,,Nechci, abys mě viděl nahou!”

,,Co je to za blbosti?! Vždyť už jsem Tě nahou viděl!“

,,To ale bylo něco jiného. Tos byl ještě můj manžel..“

,,No ale ten jsem furt. Petro, nedělej blbou a otevři!”

Otevřela. 

,,Já věděl že lžeš...“ pichlavě ji pohlédl do očí.

Otočil se a odešel.

Ona tam stála ve dveřích. Řasenku rozteklou po tváři. Klepala se. Bylo jí zima. Žaludek se jí svíral. Chtěla to vydržet. Být hrdá. Mlčet. Ale…

,,Vždyť jsem otevřela! Chtěl jsi mě zpět! Chtěl jsi mě vidět nahou....“

,,To chtěl. Ale pak jsem Tě uviděl takhle.. Nervózní! Špinavou od té maškarády.. Jak se klepeš.. Úplně bez hrdosti! Už jen tím, jak jsi vypadala jsi mě prosila, abych zůstal. Promiň. Nemohu. Ona je jiná. Ona by mi dala facku! Vyhnala by mě z bytu a já bych dovnitř vlezl oknem. Protože ona by mě tam nechtěla. Jenže tady já nemohu zůstat, protože mě tady chceš.. Chápeš?“

Nechápala.

Pohlédl na ni. Otočil se. Došel ke kufru. Uchopil ho do ruky. Rozhodným krokem se vydal k hlavním dveřím. Těm, na kterých je napsané jejich společné jméno. Otevřel je. Udělal krok. Zabouchl.

Sesula se na zem. Co s ní teď bude? S nima?

,,Dala jsem mu všechno.. Vařila! Prala! Starala jsem se o jeho děti.. Nechala ho jezdit po závodech. Neptala se, kde se zdržel. V jakoukoliv hodinu mu přichystala teplé jídlo! Žila jsem jen z mála. Měla jsem ho ráda. Ještě trochu. Hlavně kvůli dětem. Spala jsem s ním, ač mě už nepřitahoval! Skoro vždy mě to bolelo. Já to však vydržela.. Pro něj. Pro děti. Pro rodinu. Co budu dělat? Co mi řeknou naši? Co řeknou v práci? Jak se na mě budou koukat? Byla jsem BLBÁÁÁÁ A MOC HODNÁÁÁÁ!!!“

,,Mamiiii..“

,,Spi, vše je v pořádku! Zítra půjdeme do biografu...“

Čas utekl tak rychle. Už dva roky byla bez manžela. Oficiálně rok. Už ji nevadily otázky lidí. Pohledy a gesta na ulici. Rodiče už mlčeli. Od té doby co přijel osobně vysvětlit, proč chce být s tou druhou. Byly u toho i jejich děti. Od té chvíle to byla neexistující osoba. 

Občas to bylo těžké, ale jelikož neměla moc času přemýšlet, šlo to. Také šéf pomohl odvádět její pozornost.

Pracovala pro něj už půl roku. Tohle se jí nikdy nestalo. Ale s ním to bylo jinak. Do něj se zamilovala od prvního pohledu. Tohle necítila ani ke svému ex manželovi. Byl tak inteligentní. Měl přehled skoro o všem. Moc nemluvil. Vždy když něco potřeboval, tak se na ni hezky usmál. Neshazoval ji jako její bývalý. Měl trochu břicho, ale to ji nevadilo. Jeho modré oči se jí líbily nejvíc. Měla pocit, jakoby si byli souzeni. Měl ženu a dvě děti. Jinak byl dokonalý.

Už to bude rok, co měla románek se šéfem. Snažila se tomu odolat. Být slušnou ženou. Nevydržela. Dva a půl roku je dlouho žít bez mužského obejmutí. Od té chvíle, kdy ji položil ruku na její, věděla, že on je její vyvolený.

Leželi spolu v hotelovém pokoji v nedalekém městě. Prsty propletené do sebe. 

,,Víš, jak už se dlouho známe?“

,,Do podniku jsem nastoupil před rokem a půl. Takže rok a půl. Rok se známe blíž..“ usmál se na ni a políbil ji na ruku.

,,Mám Tě ráda!“

,,Já Tebe také!“

,,Takže se rozvedeš a budeme spolu moci být oficiálně?“

,,Počkej.. To takhle rychle nejde.. Víš manželka mě potřebuje!“

,,Já Tě také potřebuji!”

,,Samozřejmě, ale ona.. Ona je nemocná!“

,,Jak je nemocná?“

,,Má roztroušenou sklérozu..“

,,Aha…a to znamená?“

,,Já se nikdy nerozvedu.. Promiň. Mám Tě rád. Ale od ní nemohu odejít. To nejde!“

Stála v bílých šatech a dívala se z okna na náměstí. Byla nervózní. Květinou si klepala o stehno. Začala hrát známá melodie. Zhluboka se nadechla a vydala se ke dveřím.

Šla uličkou. Nedívala se doleva. Doprava. Jeho zářivě modré oči však cítila. 

Stanula před oltářem. Otočila se na svého nastávajícího. Byl nervózní. Poznala to v jeho zelených očích. Chytla ho za ruku. Klepala se mu. Ona byla klidná. Podívala se na oddávajícího. Kývla, že může začít. Před očima se jí zatmělo. Přilétla vzpomínka.

,,Když se nerozvedeš... Tak se vdám!“

,,To je rozumné.. Koho si budeš brát?“

,,Pepu!“

,,Tvého bývalého manžela?“

,,Ne, to je jiný Pepa..“

,,Doufám, že budeš šťastná!”

,,Dík!“

,,Kdy bude svatba?“

,,Za měsíc..“

,,Kdybys potřebovala volno z práce, schválím Ti to.“

,,Dík!”

Ehmm!

Vrátila se zpět. Do své přítomnosti. Ke svému nastávajícímu.

,,Takže táži se Vás, berete si …“

,,Ano, beru..“

,,V tom případě je mi ctí, že Vás mohu prohlásit za pana a paní…“

,,Hurááá!“ pomyslela si ironicky.

Galantně ji obejmul. Líbnul na ústa. Pohladil po tváři.

,,Je tak hodný..“ pomyslela si.

Odváděl si ji za ruku uličkou. Všichni měli radost. Její děti největší. Měly ho rády. Byl to hodný chlap. Hezky si s nimi hrál. Měla ho ráda. Neštítila se ho, jako ostatních. Byl hezký na jeho věk. Vlasy měl také. Ne jako ten druhý. Ten měl kouty a pleš marně schovával. 

Stál v páté řadě uprostřed. Byl tam s ní. Musela ho pozvat. Byl to její šéf. Bylo by to jinak podezřelé. Podívala se na něj. Usmál se. Oči se jí zalily slzami.

,,To je ale šťastná nevěsta. Podívejte jak pláče....” hlásala sousedka ze šesté řady.

,,Zaslouží si to..“ přisadila si účetní z podniku v osmé řadě.

,,Ten její první se zachoval jako pěkný hulvát..“ šeptala na hlas její kadeřnice z desáté řady.

Ležela vedle něj v posteli. Tiskla se. Potřebovala mu být co nejblíž. Nohy měli propletené do sebe. Byla šťastná. Tak moc. Jako už dlouho ne. Trvalo to tři roky a tři měsíce. Tak dlouho. Teď však měla pocit, jakoby to bylo včera.

,,Co si zítra oblékneš?“

,,To černé sako.. Vybrala mi ho.“

,,Chceš, abych tam šla s Tebou?“

,,To ne. To se nehodí..“

,,Ale budeme teď spolu?“

,,Já jsem vdovec. Ty jsi vdaná...“

,,Rozvedu se.“

,,Kvůli mně?“

,,Ano. Kvůli Tobě!“

,,Ale co tomu řekne on?“

,,To je mi jedno.. Mám ho ráda. Ale Tebe mám ráda víc! S Tebou chci být!“

Otevřela dveře. Toho samého bytu, kde si ona sama vyslechla podobná slova. Nechtěla lhát. Nechtěla zapírat. Chtěla jen být se svým modrookým plešatým mužem. Její děti už pracovaly. Měly své rodiny. Ona měla také právo na štěstí.

,,Pepo, sedni si prosím. Musím Ti něco říct.“

Mc