,,Ty jsi ale blbáááá!!!” ozvalo se hlasitě a holky se rozesmály. Jedna z nich až spadla ze židle. Bylo to vtipné, mně a majiteli koutky vyletěly vzhůru. Námořník tlustýma upracovanýma rukama vydoloval cigaretu a šel raději kouřit.
NÁMOŘNÍK V ORANŽOVÉM SVETRU
Dostala jsem urputnou chuť na šálek dobré kávy. Znala jsem jednu kavárnu poblíž Jiřího z Poděbrad ve stylu 30. let. Byla přímo na hlavní ulici, tam kde jezdí tramvaje 11 a 13. Místo vlastnil velice sympatický mladý muž s jiskrou v oku a kouzelným úsměvem. Možná proto tam chodím poslední dobou častěji.
Jen jsem otevřela dveře, zvonek nad mou hlavou cinkl. Zvedla jsem pohled a střetla se s tím jeho. Usmál se na mě. Oplatila jsem mu to. Podíval se k mému obvyklému místu u okna, avšak bylo zabrané starším pánem v oranžovém svetru. Byl mi odněkud povědomý. Rozhlédla jsem se po menší kavárně se šesti stolky a barem.
,,Na baru jsem ještě neseděla.” pomyslela jsem si a vydala se za zvuku klapání podpatků ladným krokem k místu.
,,Dobrá volba, alespoň budeš mít mou plnou pozornost.” dodal a mrkl na mě, když jsem se usadila.
Nemohla jsem si pomoci a zrudla jsem. Moc mu to slušelo v té kostičkované košili s dřevěným motýlkem.
Cink! Cink!
Dveře se prudce otevřely a daly znát, že ten kdo přichází to tady probere rázně k životu. Klid definitivně skončil. Muž v oranžovém pleteném svetru a námořnickém šátku otevřel ústa a nervózně si začal drbat pleš. Majitel se zářivě usmíval a vstřícně hleděl k mladým pohledným dívkám. Dvě dámy středního věku u stolečku uprostřed je kočičím pohledem měřily a začaly si něco úlisně šeptat. Mladý gentleman v rohu sklopil noviny, protočil panenky a jal se ještě více schovat do svého papírového světa.
Dvě mladé a veselé dívky, které se objímaly, smály, brebentily, soustředily jen samy na sebe se asi dlouho neviděly a podle jejich hurónského smíchu se celá kavárna brzo dozví, co všechno za ten čas prožily. Čekala nás barvitá a záživná podívaná s originálním audiem. Kromě baristy a dvou žen s kočičím pohledem, jenž určitě litovaly, že jejich uši se nemohou vytočit více za směrem zvuku, jsme jednotlivě zaujali neutrální, otrávený či bojácný postoj. Nejvíc z nás měl jasno námořník a dával to svým brunátným obličejem zřetelně najevo.
Dívky si konečně vybraly stůl. Kromě zvuku zabíraly i dost prostoru. Ač byly drobné, tak přes jejich obrovské unisex kabáty a předlouhé vzorované šály se zdálo, že nejsou dvě, ale alespoň čtyři. Obě synchronně odmotávaly kilometry zamotané pleteniny kolem krku, až se zdálo, že to nejsou obyčejné šály, avšak živí tvory, které se jen tak lehce jejich malým ručkám nepoddají. Bojovaly až do posledního dechu, čímž se jim povedlo převrhnout květiny ve váze. Obě leknutím vypískly a nadskočily. Barman popadl hadr a jako v Pobřežní hlídce dlouhými pěti skoky doběhl k místu pohromy. Utřel rychle stůl a pomohl dívkám se usadit. Asi se domníval, že kdyby nezakročil, mohla by přijít nějaká další katastrofa. Pověsil jim kabáty, nevěřícně omotával, omotával a omotával jejich šály kolem věšáku. Dívky se konečně usadily. Všichni jsme si oddychli.
Majitel se vrátil spokojeně za bar a zeptal se na mou objednávku.
,,Ty jsi ale blbáááá!!!” ozvalo se najednou hlasitě a holky se rozesmály jedna přes druhou. Pobavilo je to tak, až jedna z nich spadla ze židle pod stůl. Bylo to legrační, a tak mně a majiteli koutky vyletěly vzhůru. Námořník tlustýma upracovanýma rukama vydoloval krabičku cigaret a šel si raději zakouřit ven.
,,Dej mi prosím cappucino se sojovým mlékem, děkuji.”
,,Jak je libo.” usmál se a v mžiku začal připravovat můj živý nápoj.
Dívka se vysoukala zpod stolu a usedla zpět vedle kamarádky.
,,Chápeš to?”
,,Nechápu. No, možná jo. Ale nepřeháněj to s ním.”
,,Hele to ani nejde, on sice štěká, ale nekouše. Pokaždé když mě u toho plácá po zadku a zasypává sprosťárnami, mám ho místo toho chuť obejmout a ukonejšit.”
Dámy se už nesnažily ani předstírat, že děvčata neposlouchají. Zcela nepokrytě ujídaly lžičkami své velké čokoládové dorty a hltavě pozorovaly, jak bude dál vyprávění pokračovat. Námořník už kouřil druhou cigaretu a klepal popel na chodník. Bylo mi to povědomé. Barman si také nemohl pomoci, jeden hrníček leštil už dobré dvě minuty a ač se snažil tvářit nezaujatě, nedařilo se mu to. Gentlemanovi v modrém obleku vykouklo z pod novin jedno šedé bystré oko.
Cink! Cink!
,,A jak ho má velkého?”
Námořník, který právě vešel, se zděšeně otočil směrem, odkud byla položena otázka. Dámě v bílé haleně a černé sukni spadl dort ze lžičky do klína, nevšimla si. Barman odložil konečně hrníček, ztuhnul a hleděl podezíravě na dívky. Gentleman se schoval opět za noviny.
,,Takovýýýýho!” rozjařeně pravila a doprovázela to gestem, kdy si rybáři ukazují velikost úlovku.
Obě spustily hlasitý smích. Zdálo se, že nebere konce. Námořník si rázně stoupnul. Rozkročil se. Pomalu a rozhodně vyhrnul jeden rukáv svetru, a pak druhý. Vypnul hruď. Bradu zvedl vzhůru a vykročil směrem k dívkám. Jeden. Dva. Tři kroky. Nikdo jsme ani nedýchal. Čtyři. Dívky se přestaly smát. Jakoby i ony vytušily tu elektrizující dynamickou atmosféru. Pět. Stál před nimi.
,,Tohle je moje kavárna a já tu chci mít klid, jasné? Nezajímá mě, jak ho kdo měl velkého a vsadím se, že osazenstvo tady, také ne!”
,,V tom se asi pletl,” pomyslela jsem si při pohledu na zaujaté pohledy ostatních.
,,Takže buď ztlumíte hlas a nebo padejte!”
,,Ale my,” chtěla říct jedna.
,,Žádné ale! Buď a nebo!”
Propíchl každou pohledem, otočil se, odcházel pryč a štrachal další cigaretu ze zadní kapsy u kalhot.
,,A proto nikdy nelituji toho, že jsem se neoženil. Všechny jsou stejný!” brblal si pod vousy. Pak se zarazil, stanul, podrbal se volnou rukou a zamyšleně dodal. ,,Leda, že bych si našel němou, to by asi šlo.” konečně vysvobodil z kapsy cigaretu a pokračoval dál.
Byl u hlavních dveří. Otevřel je. Cink! Cink! Dveře se zabouchly a byl pryč.
Dívky zavolaly obsluhu, objednaly si kávu, námořníkovi poslaly s omluvou rum a z jejich rozhovoru jsme už neslyšely ani slovo. Dámy u prostředního stolečku s křesílky zkormouceně ujídaly dál mlčky svůj dort a tvářily se přesmutněle. Barista leštil hrníčky a pozoroval ruch ulice. Gentleman odložil noviny a koukal neznámo kam. Já si psala zápisky, abych o téhle příhodě mohla později napsat a usrkávala kávu. Otočila jsem stránku s předešlými poznámkami.
,,muž s 500ml Niveou v klíně, smutné dítě s čepičkou, starý pán kouří na balkóně v oranžovém svetru pod umělou jabloní a popel klepe do ulice, stará...” předčítám si nahlas.
Pohlédnu ven na námořníka, jenž tam majestátně stojí ve svém poctivém, avšak už starém oranžovém svetru, popel klepe na zem a občas do něj foukne, aby se rozptýlil po ulici. ,,Ta Praha je vážně malá," napadne mě.
Mc
