Loučení

Seděla na střeše. Dívala se před sebe. Myslela na ni… Potáhla. Jak se jí asi daří… Vyfoukla. Jak se asi má… / Seděla na gauči. Dívala se do plamenů na obrazovce. Myslela na ni… Upila. Jak se jim asi daří… Polkla. Zda jsou v bezpečí

Loučení

 

   Seděla na střeše. Dívala se před sebe. Myslela na ni… Potáhla. Jak se jí asi daří… Vyfoukla. Jak se asi má… Potáhla. Zda je v bezpečí… Vyfoukla. Cítila ji… Potáhla. I takhle na dálku. Vyfoukla. To pouto bylo nepřerušitelné… Potáhla. Zavřela oči a zhluboka se nadechla studeného vzduchu…

   Seděla na gauči. Dívala se do plamenů na obrazovce. Myslela na ni… Upila. Jak se jim asi daří… Polkla. Zda jsou v pořádku… Upila. Zda ji pochopí… Polkla. Zda z toho nebudou smutní… Upila. Zda si to nevyčte později sama… Polkla.

Dívala se na tmavou oblohu. Hvězdy a okna zářily. Kolem létali netopýři. Přála si pro ni to nejlepší. Přála si, aby byla šťastná. Moc si přála, aby už na všechno nebyla sama. Přála si pro ni jen to nejlepší, avšak věděla, že její dcera si stejně udělá vše po svém. Rozkrájela by se pro ně, avšak když se pro něco rozhodla, šla si za tím… hlava… nehlava…

   Pohlédla na dopitou lahev. Cítila se sama. Avšak krásně sama. Cítila se jako ve snu. Kdy má vše na dosah a jen se bojí po tom sáhnout, neboť ostatní, které tak hluboce milovala jsou na tom teď špatně. Ona může svobodně a volně žít. Oni se musí ukrývat doma a bát se o své zdraví. Přišlo jí to nefér. Jak si může dovolit být šťastná a přitom vědět, že oni jsou v nebezpečí…

   Kéž by tam zůstala. Nějak cítila na dálku, že je tam její dcera šťastná. V bezpečí. Vnímala její lásku a nejistotu z rozhodnutí. Zavřela oči. A zašeptala do větru. Neboj se o nás. My jsme v bezpečí. Udělej to. Neohlížej se na nás. My budeme v pořádku. Dovol si být holčičko šťastná. Dovol si být v bezpečí. Zasloužíš si to. Dřela jsi. Pracovala. Otec je na Tebe hrdý, ač by Ti to nikdy nepřiznal. Viděla mu to v očích. Když si se svým ex-manželem povídala, cítila jeho hrdost, za kterou se styděl. Nevěděla proč. Jeho dcera, jeho malá holčička, nebyla malou holčičkou. Byla to zralá, krásná a moudrá dívka. Neměla po boku žádného partnera na dlouho. Chápala to. Málokdo zvládne jít po boku takové kometě. Takovému torpédu. Je to zběsilá rychlost, kterou letí vpřed a ač tvrdí, že ví kam, tak ji život vždy zavede jinam. Ona by to nedokázala. Bála by se být sama. Nedokázala by být tak samostatná jako ona. Vždy musela mít za zády nějakého muže. Otevřela oči. Jdi holčičko. Neboj se. Já vím, že už ses rozhodla. A udělala jsi dobře.

   Oblékla si bundu. Kolem krku šál. Pěkný béžový. Štípal. To nevěděla, když si ho vybrala ve výloze. Štvalo ji to, ale zároveň připomínalo bezpečí doma. Když seděla na klíně babičce, která ji vždy zabalila do kostičkované žluto-zelené deky z pravé vlny. Babička si vždy ztěžovala, že neposedí a že ji tedy tu pohádku nedočte. Ona však nakonec vždy zatnula zuby a ač ji deka kousala do zadečku. Seděla a užívala si ty smíšené pocity. Svoji babičku zbožňovala. A poslouchání pohádky na dobrou noc patřilo mezi nejoblíbenější části dne. Maminka se o ně v tu krátkou dobu starala sama, a tak potřebovala pomoc s hlídáním. Dříve měla pocit, že má babičku raději a přišla si kvůli tomu jako špatná dcera. Až nedávno pochopila, že má jen každou ráda jinak. Zítra ji zavolá. Že tu zůstává. Že neví jak dlouho, avšak minimálně dokud se to neuklidní.

   Vlezla do sprchy. Byla promrzlá. Pustila na sebe proud vody. Sledovala, jak se mlží sklo. Namalovala na něj srdíčko a dovnitř napsala iniciály dcery. Ulevilo se jí. Tam bude v bezpečí. Nebude se o ni muset bát. Je to šikovná holka, co se o sebe postará. Cítila, že si potřebuje na chvíli odpočinout. Strachovat se jen o jedno dítě. O to komplikovanější a bezbrannější. Otočila kohoutkem. Voda ustala. Z hluboka se nadechla. Sáhla na obvyklé místo. Přiložila si ručník na obličej. Protřela si s ním oči. Zamotala do něj vlasy. Vzala velkou osušku. Obmotala ji kolem sebe. Dosušila o ni ruce. Sáhla po telefonu. Přiložila palec k odblokování. Našla jejich společnou konverzaci a vyťukala: ,,ZŮSTAŇ TAM HOLČIČKO. TAM BUDEŠ V BEZPEČÍ.” Odložila telefon. Podívala se do zrcadla. Usmála se. Snad ji brzo uvidí… Rozplakala se.

   Procházela se kolem paláce. Sledovala stráž. Zrovna se v domečku převlíkal nějaký snědý voják. Slušelo mu to. Byl pěkně rostlý. Trochu krápalo, jí to ale nevadilo. Cítila se dobře. Svobodně. Volně. Plná očekávání. Cítila se jako pták, který se jen rozhlíží a čeká, než roztáhne křídla a odletí. Telefon zavibroval. Vytáhla ho z kapsy. Musí si koupit zimní bundu. Je tu chladněji než v Praze. Na displeji svítila zpráva od maminky. Přečetla ji. Zhluboka se nadechla. Snažila se zastavit přicházející slzy. Nešlo to. Rozplakala se. Snad je brzo uvidí…

Mc

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Martina Cibulková | úterý 3.11.2020 3:03 | karma článku: 17,00 | přečteno: 517x