Kufr

Pracovala jsem jako uvaděčka v Kaprůnu v Rakousku. Byl to hezký hotel s restaurací. Zkoušeli to se mnou i na pozici číšníka, ale vydrželi to jen šest hodin. Jsem lekavá. Hodně lekavá. Když se zamyslím a někdo mě překvapí, nadskočím a zařvu. V běžném životě je to pro legraci, ale pro číšníka je to velký problém. 

,,Promiňte za tu polévku v klíně, ale já se zamyslela.”
,,Pardón, já Vás nechtěla polít pivem, ale vy jste sebou trhnul.”
,,Prominte, ale za ty špagety může váš syn. Bafnul na mě.”

Prostě jsem taková. Už od mala. Ale jako uvaděčka jsem byla spolehlivá. Usmát se. Naznačit kudy půjdeme a usadit hosty k volnému stolu. Nic víc, nic míň.

,,Můžeme si objednat rovnou u Vás?”
,,Bohužel ne, ale věřte, že náš personál se o Vás postará jak nejlépe dovede.”
,,Aha a Vy tu děláte co?”
,,Já jsem Vás dovedla k Vašemu stolu, jsem uvaděčka.”
,,To je všechno co děláte? Tak mi doneste alespoň vodu, mám žízeň.”
,,Ráda bych, ale manažer mi to zakázal. Před třemi dny jsem totiž polila, čistě náhodou, jeden novomanželský pár. Fotograf na mě blesknul. A potom incidentu mi manažer zakázal držet v ruce něco jiného, než blok a propisku.”
,,Aha...”
,,Ve Vašich rukách se ze všeho stává časovaná bomba. Tvrdil.” vyjeveně na mě hleděli, raději jsem odešla. 

Myslím, že za těch pár měsíců jsme se s týmem dobře poznali. Nechtělo se mi od nich domu. Ale oni si mě nechat nechtěli. Musela jsem si tedy sbalit kufry a vrátit se poslušně domů. Měla jsem hodně věcí. Popravdě, co jsem vydělala, to jsem utratila. Na konci mě to mrzelo, ale to už bylo pozdě. Alespoň jsem měla hodně zážitků, jak se tak říká.

,,Mějte se dobře, určitě mluvím za všechny, že na Vás jen tak nezapomeneme!” Loučil se se mnou manažer a nakládal mě do taxíku.
,,Budete mi chybět. Doufám, že příští rok mohu zase přijet.” 
,,To určitě. Sbohem.” a zabouchl mi dveře.

Všichni okamžitě odešli. Měla jsem pocit, že slyším jásot, ale to se mi určitě zdálo. Taxi se rozjelo směr nádraží. Čekala mě dlouhá cesta. Jela jsem vlakem, v autobuse se mi dělá nevolno. Cesta měla trvat dvanáct a půl hodiny s pěti přestupy. Ufff...
Přijela jsem na nádraží a čekala na vlak. Pršelo. Dva kufry a ani jeden deštník. Nádražíčko to bylo malé a nebylo se moc kam schovat.

,,Mohu Vám nabídnout deštník?”
,,To byste byl hodný. Já jsem Martina.”
,,Günter.”
,,Kam jedete?”
,,Do Linzu.”
,,To je náhoda, já tam jedu také. To bychom mohli cestovat spolu.”
,,To bychom mohli.”

Přijel vlak, Günter mi pomohl s kufry do kupé. Pak se omluvil na toaletu. Ani po čtyřiceti minutách se nevrátil. Nevadilo mi to. Koukala jsem z okna a za chvíli mi ty tři hodiny utekly. Přisedli si i další cestující, ale nikdo si nechtěl povídat.

,,Linz!”
,,Sakra!”

Zaspala jsem. A zrovna tady. Měla jsem tu jen patnáct minut na přestup. Pane bože, jak to mám teď stihnout?
Popadla jsem odhodlaně jeden kufr. Bum! Spadl pánovi v šedém obleku na nohu. Chytla jsem druhý. Ten samý pán se zvedl a sundal mi ho raději sám. Omluvila jsem se a utíkala z vlaku pryč. Otevřela jsem rychle dveře. Strojvůdce zrovna zapískal. 

,,To dám! Musím!”

Vlak zahoukal připraven k odjezdu. Vyhodila jsem první kufr. Strojvůdce pískal. Vyhodila jsem druhý kufr. Strojvůdce pískal. Vyskočila jsem. Strojvůdce pískal a oči na vrch hlavy.

,,Was?” Volal a utíkal za mnou ze zastaveného vlaku. 
,,Enschuldigen sie mich bitte. Ich bin in schnell.” Nečekala jsem.

Skupinka seniorů tleskala a tahala mě na peron. Pomáhali mi sesbírat kufry. Nechvátala jsem sama. Skupinka chvátala též. Běželi jsme společně k východu. Uchopila jsem kufry a snažila se je zvednout. Dva pánové se vrátili a pomohli mi je snést dolů. Bylo mi to trapné, ale jinak by mi ten vlak ujel. Políbila jsem každého pána na tvář a utíkala co to šlo směrem ke koleji číslo čtyři. 
Vlak tam stál. Vyjela jsem po schodech nahoru. Usmála se na strojvůdce, který na mě trochu zděšeně koukal a nastoupila jsem. Vlak byl téměř prázdný. Paráda. Alespoň si budu moci vybrat jakékoliv kupé. Usadila jsem se do třetího. Dostala jsem hlad. Vyndala jsem si svačinu a spokojeně se do ní zakousla.

,,Kontrola jízdenek.”

Vyndala jsem vytisknutý lístek a pokračovala ve svačině.

,,Nein, nein, jste ve špatném vlaku. Kam jedete?”
,,Linz. Praha.
,,Nein, tohle je jiný vlak. Místní.”
,,Was?”
,,Musíte si na další stanici vystoupit.”
,,A to je kde?”
,,Bach.”
,,A k****.”
,,Was?”
,,Ale nic.”

Za pět minut zastavili na nejmenším nádraží, které jsem kdy viděla. Pan strojvůdce mě vyložil s mými dvěmi kufry a mával na rozloučeno.

,,Za hodinu Vám jede další.” volal.

Co tady sakra budu hodinu dělat? Rozhlídla jsem se kolem. Bylo tam pět stavení.

,,Sakra!” Kopala jsem do kamínků na cestě.
,,Do háje!” Házela jsem je do pole.
,,Do pr....!” Křičela jsem.
,,K.....!” Pochodovala jsem sem a tam.

,,Všechny spoje jsou pryč. Nic mi nebude navazovat. Co budu dělat? Já jsem ale blbá. Pane bože. Sakra.”

Kolem šel pár starých lidí. Paní se zarazila a hleděla na mě. Polil mě stud. Zmlkla jsem. Pán ji chytl za ruku a se zalíbením se na ni zahleděl. Usedla jsem na kufr, klepala nohou do země a čekala zbylých třicet pět minut na vlak.
Zbytek cesty byl sice dlouhý, ale poklidný. V Linzi jsem chytla další vlak a za 14 hod s čtyřmi přestupy jsem konečně vystoupila na hlavním nádraží v Praze.

Nasedla jsem na metro. Vystoupila na Vyšehradě. Zkutálela se na Folimanku a ulici Oldřichovu. Vytáhla jsem kufry do čtvrtého patra bez výtahu a odemkla dveře. 

,,Ahoj. Tak konečně jsi dorazila. Čekala jsem tě už před pár hodinama.” volala vesele spolubydlící.
,,Ani mi neříkej. Dám si sprchu a všechno ti povím. Máme víno?”
,,Máme.”
,,Super, bude třeba!”

Svlékla jsem se z propocených šedých šatů. Původně byly bílé. Rozpustila cop. Vlezla do sprchy. Pustila vodu a přidávala na teplotě, dokud se ze mě nekouřilo. 

Achhhhhhhh...

Po deseti minutách jsem otočila kohoutkem a zastavila vodu. Vylezla jsem ze sprchy. Oblékla se do županu. Rozčesala si vlasy a vyšla ven. Spolubydlící mi šla naproti se sklenkou vína.

,,Sedni si.”
,,Proč?”
,,No sedni si.”

Posadila jsem se. Teď mi určitě řekne, že má kluka a chce, abych se odstěhovala...

,,Znáš nějakého “Petra Kurta”?”
,,Ne. To je tvůj kluk?” 
Rozesmála se. ,,Můj rozhodně ne, ale tvůj by mohl.”
,,Cože? Co je to za blbost. Já žádného Petra Kurta neznám.”
,,A proč sis tedy přivezla jeho kufr?” smála se na celé kolo.
,,A kur.. .” Hodila jsem do sebe sklenku a běžela se podívat do kuchyně. Měla pravdu. Ten kufr nebyl můj. ,,A kur*****!”
Mc

Ps:Taková lehčí povídka ze života, ale snad neurazí. Krásný den přeji. :)