,,Je čas jít dál.” řekla potichu. ,,Otevři! Okamžitě!” ,,Otevřu až tu nebudeš?” ,,Cože? Ty ses snad zbláznila? Chci s Tebou mluvit.” ,,Já už s Tebou mluvit nechci.”
KDYŽ VYPLÁČEŠ RYBNÍK, NASTAL ČAS JÍT DÁL.
Buch! Buch! Buch!
,,Otevři!”
Seděla na podlaze. V rohu. Hlavu opřenou o kolena. Neplakala.
Buch! Buch! Buch!
,,Otevři, slyšíš mě?!”
Neplakala. Neměla slzy. Za poslední čtyři roky vyplakala celý rybník. A jak si pamatovala přísloví od své babičky, ,,Když vypláčeš rybník, nastal čas jít dál.”
,,Je čas jít dál.” řekla potichu.
,,Otevři! Okamžitě!”
,,Otevřu až tu nebudeš?”
,,Cože? Ty ses snad zbláznila? Chci s Tebou mluvit.”
,,Já už s Tebou mluvit nechci.”
Vstala. Došla k umyvadlu. Pustila studenou vodu. Upravila teplotu na co nejnižší. Dlaně dala pod proud ledové vody. Dívala se na své prsty. Klepaly se. Nabrala si vodu do dlaní. Naklonila se. Obličej ponořila do vody. Byla ledová. Ulevilo se jí. Zopakovala to. Ještě jednou. Ještě. Už jí bylo lépe. Podívala se do zrcadla.
Buch! Buch! Buch!
,,Otevři! Aleno! Otevři! Vysvětlím ti to!”
Dívala se na svůj odraz. Modrý stín pod okem už bledl.
,,Kdo jsi? Čí jsi? Co budeš dělat? Říkali Ti to. Odrazovali Tě od něj. Co teď? Budeš vypadat jako kráva. To je Ti jedno, co? Jsi ubohá!” nemohla. ,,Už stejně nemůžeš. Dala jsi mu všechno. Už nic nemáš. Dítě mu nedáš. Chtěla bys. Miluješ ho. To ano. Ale co by to bylo za život? Co ten monokl? Jak? V čem bys žila? Utrápil by Tě! Zabil, možná. Nebo ty jeho. Jdi!”
Rozplakala se.
,,Ale já chci žít!” uhodila do umyvadla. ,,Chci se mít dobře!”
,,Já chci ŽÍÍÍÍÍT!”
,,Co to tam kvákáš za blbosti?”
,,Jdi do prdele Tomáši! Jdi do prdeeeeellllleeee!”
Ticho. Rychlé dýchání. Kroky se vzdalovaly. Šum. Rány skříně. Otevření dveří. Rána.
Byl pryč.
Nikdy v životě k němu nebyla vulgární. Tohle bylo poprvé. Nikdy by ta slova nedokázala říci někomu, koho by milovala. Dnes však poprvé o svých citech zapochybovala.
Potkala ho na jedné akci přátel.
Byla po rozchodu. Všechno jí bylo jedno. Užívala si života. Chodila do večerní školy. Práce. Na lekce salsy. Párty. Do hospod. Fitka. Koncerty. Divadla. Badminton. Chlapi se předháněli. Jí to bylo jedno. Občas se s někým vykousla. Pomilovala. Jedno rande. Třetí. Už nikdy víc. Páté. Ani omylem. Možná. Druhé. Třetí. Zůstanu sama. Tomáš.
,,Tancuješ?”
,,Ano.”
,,Tak pojď.”
,,Ale tohle já neumím.”
,,To nevadí. Povedu Tě.”
,,Ale já se stydím...”
,,Ty se můžeš stydět maximálně za to, jak jsi krásná! Jak na Tobě mohou všichni oči nechat.”
Zrudla. ,,Zatracená bílá pokožka. Hned je na ní všechno vidět.” pomyslela si.
,,Nenechej se prosit. Pojď.” uchopil ji za ruku a vtiskl polibek na hřbet ruky. Nedotkl se její pokožky. Jen ucítila jeho dech. Horký.
,,No tak dobře. Ale nezlob se, když mi to nepůjde.”
,,Na tebe bych se nemohl zlobit. Na Tebe nikdy. Ty jsi žena mého života.”
,,Ale prosím Tebe....” byla rudá jako jahoda. ,,Myslel to vážně?” zadoufala.
Protančili celou noc.
Vzal si její číslo. Ozval se jí za tři dny.
,,Kamarád hraje na Andělu v baru. Latinu. Šla bys? Udělalo by mi to radost.”
,,Aha, ale já večer mám domluvenou kamarádku. Měla dorazit na film”
,,Tak jí zruš. Kamarádka to určitě pochopí. Nebo ji vem sebou. Ale raději bych s Tebou byl sám.”
,,No tak jo. V kolik tam mám být?”
,,V devět.”
Chodili spolu rok. Sestěhovali se. Byla šťastná. Nikdo o ni nikdy nejevil takový zájem jako on. Ptal se jak se měla. Kde byla. S kým byla. Jak dlouho. Co dělali. Kdy se uvidí. A to minimálně třikrát denně. Sex byl úžasný. Vášnivý. Neuchopitelný. Věřila mu. Odevzdala se mu.
Chodili spolu dva roky. Nikdo o ni nikdy nejevil takový zájem jako on. Ptal se jak se měla. Kde byla. S kým byla. Jak dlouho. Co dělali. Kdy se uvidí. A to minimálně pětkrát denně.
,,Kamarádka mi koupila voucher na masáž. Není to skvělé?” sedla si mu na klín a políbila.
,,To je báječné! A kdy tam jdeš a ke komu?”
,,Za tři dny, k nějakému Petrovi.”
,,Počkej! Ty jdeš na masáž k chlapovi?”
,,No ano. Je to masér.”
,,A Tobě to nepřijde divné?”
,,Proč?”
,,Protože se Tě bude dotýkat nějaký jiný chlap než jsem já.”
,,No ale on je masér. Profesionál.”
,,To je jedno. Bude se Tě dotýkat po celém Těle. Tak jako já. To není správné!”
,,No, tak já se nad tím ještě zamyslím.”
,,Viď, že tam nepůjdeš? Udělám Ti masáž sám. Hned teď. Pojď ke mně.”
Pomiloval ji. Ošukal. Bolelo to. Píp. SMS.
,,Musím jít. Nečekej. Přijdu ráno.”
Chodili spolu tři roky. Nikdo o ni nikdy nejevil takový zájem jako on. Ptal se jak se měla. Kde byla. S kým byla. Jak dlouho. Co dělali. Kdy se uvidí. A to minimálně sedmkrát denně.
,,Co si to tam dělala?”
,,Co jsem tam dělala?”
,,No jak ses tam před ním nakrucovala?”
,,Cože?”
,,No jako před Alešem?”
,,Vyzval mě k tanci. Co jsem měla dělat?”
,,Tančit s ním. Ne se po něm plazit.”
,,Ale já jsem se po něm neplazila.”
,,Prosím Tě. Svítilo Ti to z očí. Jak bys ho ráda ošukala.”
,,Prosím? To není pravda.”
,,Ale prosím Tebe. Vždyť vím, jaká dovedeš být v posteli kurva.”
,,Ty jsi sprostej.”
,,Nedělej se.”
,,Vždyť to máš ráda. Ukážu Ti to.”
Chytl ji za pas.
,,Já nechci. Jsem opilá. Nemám náladu.”
,,Ale bradavky Ti stojí.”
,,Je mi zima.”
,,Tak já Ti je zahřeju.”
Chytl ji za prsa. Masíroval. Čekala až skončí. Třel se o ni. Nemohla si pomoct. Byla vlhká. Ucítil to. Ty to chceš. Nechtěla. Jen ta dole ano. Ohnul ji násilím přes gauč. Vyhrnul ji sukni. Koukala. Oči otevřené dokořán. Nemohla vydat hlásku. Protestovat. Koukala se do odrazu zrcadla. To nebyl on. Ani ona. Bolest.
,,To bylo úžasné! Ty umíš být občas tak skvělá kurva! Miluji Tě!” políbil ji do vlasů a odešel do sprchy. Píp! SMS. ,,Kamarádovi se rozbilo auto. Musím mu pomoct Zlato. Přespím u něj.” volal z koupelny.
Lehla si do postele. Objala polštář.
,,Můžeš si za to sama. Byla to tvoje vinna. Měla jsi mu to naznačit výrazně. Měla jsi říct jasně, že nechceš. Měla jsi ho zastavit. Měla jsi....”Slzy.
Po dvou hodinách usnula. On se vrátil ráno v osm.
Chodili spolu čtyři roky. Nikdo o ni nikdy nejevil takový zájem jako on. Ptal se jak se měla. Kde byla. S kým byla. Jak dlouho. Co dělali. Kdy se uvidí. Každých pět až deset minut. Štvalo ji to.
Blik! Blik!
,,Kde jsi miláčku? Chybíš mi! Kiss” svitlo mu na mobilu.
,,Nevíš kde mám mobil Zlato?” volal z ložnice.
,,Ne...” hodila ho po něm a odešla do koupelny.
Buch! Buch! Buch!
,,Otevři!”
Seděla na podlaze. V rohu. Hlavu opřenou o kolena. Neplakala. Modřiny. Urážky. Nevěra.
Buch! Buch! Buch!
,,Otevři, slyšíš mě?!”
Mc
