Honička na sídlišti

,,Co chcete?” zařval muž v propoceném tílku a pruhovaných trenkách. ,,Marie, co tu děláš?” vykřikl překvapeně a dal si instinktivně ruce před pohlaví, jako obránce, když soupeřův útočník kope na bránu. ,,Jaroslave, buď chlap!"

HONIČKA NA SÍDLIŠTI

Probudila se a vše ji bolelo. Ležela narovnaná jako struna pod modro-zeleno puntíkatou peřinou. Moc si toho z noci nepamatovala. Jen tu bolest, a pak asi musela omdlít. Odhrnula si dlouhé havraní vlasy z obličeje a podívala se na druhou stranu postele. Nebyl tam. Byl pryč. Zůstal po něm jen otisk a slina na puntikatém polštáři. Natáhla se pro mobil, píchlo ji v útrobách. Na displeji svítily dvě SMS. 

,,Drahoušku, krásné dobré ráno. Jak ses vyspinkala? Zavolej mi až budeš moci. Miluji Tě!”

,,Mělas mi říct, žes byla panna. Víc bych se snažil. Tak holt příště.” 

,,Panna jsem teda rozhodně nebyla, ty debile!” procedila skrz zuby. ,,A také by Tě neubylo napsat mi něco hezkého. Proč vždycky jediný člověk, který mě dokáže povzbudit a udělat radost, je jen moje máma?” pomyslela si smutně.

Bolest se opět ozvala. Pomalu rukou šátrala dolů, než se opatrně a zlehka dotkla sebe. Byla vlhká.

,,Ježiš, on se do mě udělal.” vyděsila se okamžitě. ,,To je takový debil, vždyť neberu prášky. Já ho asi zabiju!”

Vytáhla z pod peřiny ruku a to co uviděla, ji vyděsilo. Ruka byla celá od krve. Nechápavě zírala na svou zakrvácenou dlaň. Odhrnula jedním trhnutím rázně peřinu, až myslela, že bolestí omdlí. Ležela ve své vlastní kaluži krve, která se na žlutém povlečení přelévala do barvy hnědo-oranžové. Pokusila se posadit, ale nepodařilo se jí to. Příliš to bolelo. Vzala dotykový telefon a vytočila číslo záchranky. Své záchranky. Své osobní záchranky. Číslo které fungovalo nonstop. Nikdy nespalo a i kdyby ano, stejně bylo vždy na 100% připraveno ji okamžitě pomoct.

,,Mamiiiii...” zaúpěla do telefonu a rozplakala se.
,,Holčičko, uklidni se. Co se děje, jsi v pořádku?”
,,Mamii, já, jááá...”
,,Klid a seber se, jasné?! Zhluboka se nadechni a vydechni.” poslechla. ,,Tak a teď mi řekni, co se děje.”
,,Měla jsem schůzku s Pavlem a bylo to moc hezký, ale...”
,,Ale...?”zareagovala zvýšeným tónem a vyčkávala na pokračování. 

V hlavě si představovala jak má její máma husinu a obočí tak vysoko, až se dotýká téměř jejích fialových kudrnatých vlasů.

,,No prostě jsme se milovali a já se teď nemohu postavit. Hrozně to bolí a ....”
,,A.....” naslouchala dál máma.
,,A teď tu ležím v kaluži krve a nevím co mám dělat.”
,,Ani se nehni, hned jsem u Tebe.” zavěsila.

Bydlela od ní asi deset minut chůze. Avšak, když její mámu něco vyprovokovalo, byla jako tornádo. Bude tu maximálně do dvou minut. Ač měla majestátně objemnou postavu s širokou základnou a dvěma závažími vepředu, když ji něco naštvalo a donutilo k pohybu, stala se z ní japonská vysokorychlostní lokomotiva. Prošla si tolika věcmi a přitom svým třem dcerám byla vždy báječnou mámou. Věděla, že až se rozrazí dveře, bude zase v bezpečí a vše v pořádku.

Prásk!

Musela přemýšlet asi moc dlouho, máma už tu byla. Hrnula se dovnitř jako velká voda a vichřice, což podporovala batikovaná tyrkysová halenka velikosti XXXL s blyštivými korálky. Vlála kolem ní, jako nějaký živel kolem bohyně uragánu. V tomhle stavu si na ni nikdy netroufl ani její otec, který měl o dobrých šedesát kilo a 28 cm do výšky víc.

,,Nic se neděje, nic se nestalo a vše bude v pořádku. Je Ti to jasné? Já se o to postarám! Tak, teď se mi ukaž, zkontroluji si Tě.”

Pohladila ji po vlasech. Dala křížek a políbila na čelo. Odhrnula její peřinu, kterou si ona vrátila před chvílí do původního stavu. Nechtěla koukat na svou krev. Na rozdíl od její mámy se jí z ní dělalo šoufl. Máma byla jako zdravotní sestra zvyklá, ale při pohledu na svou zuboženou dceru se jí zvětšily zornice tak, až zaplnily téměř celé duhovky, stejně jako žralokovi před útokem. Šel z ní strach.

,,Ten Tě ale zřídil,” ulétlo jí, ,,ale všechno bude v pořádku!” dodala ihned, políbila na čelo a udělala křížek.

Vstala. Rozhlédla se po velice prostě vybaveném obýváku s puntikatým kobercem, rozkládacím gaučem a konferenčním stolkem. Vzala železnou židli s žlutým plastovým podsedákem z rohu a donesla ji do koupelny. Pak se vrátila pro ni. Pomalu ji zvedla do sedu. Byla nahá, ale před svou maminkou se nestyděla. Popadla ji do náručí jako nějakou šestiletou holčičku a odnesla do koupelny, kde ji posadila do sprchového koutu na židli. 

,,Takhle pomáháme rodičkám u porodu. Teď to pomůže i Tobě, moje malá.”

S každým litrem vody dopadající na její nahé tělo se cítila lépe a lépe. Věděla, že by měla myslet na sucho v ČR a ve světě, ale nedokázala to. Teď myslela jen sama na sebe. Dnes to bude muset svět přežít, žádný litr vody nepadne na zmar, vše použije k fyzické i psychické úlevě. Jako kdyby ta voda byla živá. Dotek velké dlaně její maminky a vody byl jako zázračný elixír. Vše přišlo tak rychle, že už teď cítila, jak se ten hnusný okamžik nestihne usadit a převážná většina po ní steče pryč, stejně jako ta voda odplouvající do odtoku a dál do kanalizace. 

,,Miláčku. Já teď skočím za tátou.” 

Vyděšeně na ni pohlédla velkýma hnědýma očima a automaticky k sobě dala nohy. Při tom pohybu zkřížila obličej bolestí. 

,,Neboj, nepůjde sem. Jen ho pošlu na toho zasraného čůráka.”
,,Mami, ale on to tak určitě nemyslel. Já ho mám přece..”
,,Mlč! Tohle přehnal a dostane co si zaslouží!”
,,Ale....”
,,Žádné ale. Vem si do ruky tu sprchu. Já tu za chvíli zas budu, a pak Ti pomohu se obléknout a lehnout si zpět do postele. Ze školy Tě omluvím do konce týdne. Za těch pět dní se dáš dohromady.”

Věděla, že nemá cenu ji odporovat. Pokud už se jednou rozhodla, nebylo cesty zpět. Vzala si tak nabízenou sprchu a nechala se políbit na čelo.

,,Kéž by mělo každé dítě tak skvělou mámu, jako jsi ty.” řekla jí a pohladila po baculaté ruce s prstýnky.
,,Nepřeháněj, skvělá máma by Tě od toho dokázala ochránit.”

Chtěla namítnout, že ne, avšak slza v oku její mámy způsobila, že ustrnula. Nikdy dřív ji neviděla plakat a ten skelný pohled prozrazoval, že i ona není z diamantu. Každý má své slabé body, kde nás někdo jiný může zranit. 

O dvě minuty a patra níž.

Crrr! Crrr! Crrrr! 

,,Co chcete?” zařval muž v propoceném tílku, pruhovaných trenkách a rozrazil dveře. ,,Marie, co tu děláš?” vykřikl překvapeně a dal si instinktivně ruce před pohlaví, jako obránce, když soupeřův útočník kope na bránu. 
,,Jaroslave, buď chlap!”

Neviděli se od rozvodu a ten byl před dvěma roky. 

,,Co, cožeee, jak to myslíš. Marie, co blbneš, vždyť takhle je to lepší...” ohryzek mu přeskočil v krku, jako když sebou hodí kapr na suchu.
,,Mlč, o mě nejde!” 
Ulevilo se mu. 
,,Jde o tvou dceru!”

Jeho pohled se změnil a beztvaré mohutné hmotné tělo se rovnalo, skládalo a přeskládávalo, až začalo připomínat obrovitánskou tlustou a silnou albínskou gorilu. 

,,Mluv!” přimhouřil oči.
,,Pavel od Nováků znásilnil tvou dceru!”
Zatnul prsty až v nich zakřupalo a naběhly mu temné provazy žil až ke krku.
,,Ten mladej policajt?” zeptal se důrazně a bouchl pěstí do dveří, až v nich zůstala stopa.
,,Ano!” kývla hlavou.
,,Zabiju ho!” vytáhl ruku ze dveří, zvedl si trenky a zasunul do nich přes své klenuté břicho tílko.
,,Jaroslave to ne. Jen ho přizabij! To stačí!”
,,Rozumím!“ mohutně kývl.

Otočil se. Chytl tyč u věšáku na bundy. Mírně zabral. Tyč povolila ze zdi a vyrvala se. Bundy s ramínky spadly na zem. Obul si tenisky na kuželky. Překročil popadané věci a pomalu se vydal vstříc dvě patra dolů, kde bydlel s rodiči dotyčný. Ani ona nečekala na výtah a rychle vyběhla k dceři, až i betonové schody vrzaly stejně, jako kdyby byly dřevěné.

O dvě patra níž u dveří Nováků.

Crrr! Crrr! Crrrr!

,,Kdo je?“
,,Jaroslav, zavolejte mi syna.“
,,Pavlíčku, je tu pan Jaroslav, asi Ti chce něco říct. Ale chvátej, ať Ti nevystydne polívka.“
,,Joooo, hned jsem tady.“ pomalým krokem se přišoural k hlavním dveřím Pavel.
,,Ty jsi Pavel?“
,,No jasně, vždyť mě znáte už od mala.“ pihatý mladík nechápavě koukal a žvýkal s otevřenou pusou.
,,Chtěl jsem se jen ujistit, abych nezmlátil někoho jiného.“
,,Cožeee? Jak jako zmlátil? Proč….“ chtěl doříct kluk.

Pan Jaroslav se napřáhl. Uhodil. Pavel chytl druhou ránu o futra. 

,,Tak ty jsi mi znásilnil dceru?“
,,Cožeee, mami, tati, pomoc, já jsem nikoho neznásilnil. Pomooooc!“

Pan Jaroslav se napřáhl. Uhodil podruhé. I tentokrát Pavel chytl druhou ránu o futra. Rodiče z chodby nechápavě zírali a hrnuli se synovi pomoc. Ten však nečekal. Prosmýkl se kolem zuřivého bijce a vyrazil zběsile po schodech dolů bez bot.

O čtyři patra výš v bytě dcery.

,,Rychle, oblíkej se, tohle Ti pomůže.“
,,Co mi pomůže?“
,,Vidět, jak tvůj otec zřídí toho násilníka. Vzal si na něj i trubku.“
,,Proboha.“ ulétlo jí vyděšením.

Pomohla ji do růžového županu a usadila na židli na balkón. Obě se předklonily a vyhlížely dva aktéry, kteří pobíhali uvnitř bloku jejich sídliště do kola. Nemohly si pomoci, ale začaly se jim obě smát, stejně jako ostatní pozorovatelé z jejich sídliště. Mladší z nich skákal ze stromu na strom nebo z kontejneru na kontejner. Ten starší se valil jako brouk hovnivál, který před sebou valí kouli, což bylo jeho břicho. Valil se pomalu, ale jistě. Jeho malé nožičky pod tíhou těla šly do tvaru O, ale vydržely.

,,Já Tě zabiju ty parchante!“ volal jejich otec, snažil se nabrat dech a udržet své tělo v pohybu.
,,Já jí ale nic neudělal, vážně. Jak jsem měl vědět, že je panna?“ bránil se slovně Pavel a schovával se za kontejner.
,,Drž hubu a neutíkej srabe!“ křičel, vytahoval si trenky jednou rukou nahoru, druhou za sebou táhl metr a půl dlouhou trubku a velkým břichem rozrážel vzduch.
,,Nechte mě, prosím.“ žadonil mladý kluk.
,,Dostaneš, co si zasloužíš!“

Mladík dostal dvě rány do zad. Probudilo ho to a jako zbabělý zajíc vyběhl do doupěte k jeho rodičům, jenž na něj celou dobu volali.

,,Pavlíčku, utíkej, pojď se schovat domů. My Tě nedáme!“

Její máma měla pravdu. Vidět tohle zabralo. Hned se cítila lépe.

Měsíc na to slavila narozeniny. O předešlé události už nepadlo v rodině ani slovo. Otec ji pozval na večeři do pizzerie. Dívka svolila, měla ji ráda. Sedli si ke stolu a objednali si jednu Hawaii a velkou Šunkovou. V poklidu a spokojeně si pochutnávali, když tu se otevřely dveře salónku. Byl tam on s celou jejich policejní stanicí. 

,,Do prdele!“ uteklo jí.
,,Co je? Nechutná Ti?“
,,Ale ne, je moc dobrá, jen mě bolí zub.“
,,Aha, tak kousej druhou stranou. To zabírá.“
,,Dík, tati.“

Ulevilo se jí, průser zažehnán. Teď jen co nejdřív odejít, aby si ho nevšiml i on.
Už měla půl porce snědenou, když se jí zachtělo na toaletu. Omluvila se a požádala otce, zda by mohl na baru zaplatit. 

,,Dobře, počkám tam na Tebe.“ už měl stejně dojezeno a její půlku si zabalí jako pozdní svačinu sebou domů.

Rychle vykonala potřebu. Umyla si ruce. Zkontrolovala se v zrcadle a pospíchala za tátou k baru.

,,Ale to neee!“ vydechla zděšeně.

Na baru stál její táta, mohutné lokty v kostkované košili opřené o bar, popíjel pivo a vedle něj se velmi těžce držel na nohách Pavel.

,,Já Vám teda něco povím, Vy jste neměl žádné právo, ale vůbec žádný, mi dát přes držku.“

Přišla k nim.

,,Tati pojď. Nech ho.“
,,Ne, Vy teda nikam nejdete. Vy se mnou půjdete ven, hned teď a já Vám ukážu, že sem chlap.“
,,Pavle, nech ho. Jsi ožralej. Jdi si za svýma kámošema.“
,,Ty drž hubu. S Tebou nikdo nemluví. Já mluvím s tvým tátou, rozumíš?“
,,Tati prosím, je ožralej, neví co říká, pojď, půjdeme.“ žmoulala si lem tygrované halenky.
,,Řekl jsem, že nejde nikam! Já ho totiž vyzývám na souboj, pojď ven, ty srabe!“ a uplivnul si na zem vedle jeho bot, ze kterých si dotýkal velký palec pana J. hlenu.

Pan Jaroslav do sebe hodil panáka Rumu. Podíval se zpříma do Pavlových šedých malátných očí a pronesl.

,,Tak pojď Pavlíčku, dostaneš zase přes držtičku.“
,,Počkat, počkat. Já jdu první. Ještě byste mě napadl ze zálohy.“
,,Jdi, ať už to máme za sebou.“

Pavel se vymotal ven před hospodu. Zaujal bojovný postoj a napřáhl se k první ráně. 

Plesk!

Pavel se trochu otřásl a uvědomil si, že stojí o pár metrů dál a jeho tvář žhne. Oklepal se, začal poskakovat jako boxer v ringu, napřáhl pěst a…

Plesk!

Pavel se odrazil od zdi, přepadl přes venkovní betonový popelník , hlavou uhodil o  chodník a vytuhl. 

,,Tati, proboha, co když jsi ho zabil?“
,,Neboj, nezabil. Ač tenhle kurvy syn by si to zasloužil.“

Pavel popadl dech, otevřel oči a když nad sebou uviděl jejího otce, omdlel.

,,Už je tomu deset let a kromě pár maličkostí na to celé vzpomínám jen jako na zábavnou historku, která se mi stala před mnoha a mnoha lety. Nezničilo mě to, ale posílilo. Bezpodmínečná láska mých nejbližších dokázala divy, mnohem větší a účinnější než lecjaká terapie. To mi můžete věřit, a proto mě k psychologovi nikdo nikdy nedostane. Rozumíte?” pravila k muži v křesle. ,,Takže tady mě vidíte naposledy. Já Vás nepotřebuju. Já rozhodně ne!” rozplakala se.
,,Jen plakejte, maminku to nevrátí, ale my to spolu zvládneme, na to se můžete spolehnout.”

Mc

*Inspirováno skutečným příběhem.