Dlouhá chodba

Seděl jsem na posteli a hleděl do zdi. Nechápal jsem to. Jak se to mohlo stát? Přece jsem nic špatného neudělal. Myslel jsem to všechno dobře. Chtěl jsem pomoci sobě a své rodině. Chtěl jsem jen to nejlepší pro svou Marii....

DLOUHÁ CHODBA

Seděl jsem na posteli a hleděl do zdi. Nechápal jsem to. Jak se to mohlo stát? Přece jsem nic špatného neudělal. Myslel jsem to všechno dobře. Chtěl jsem pomoci sobě a své rodině. Chtěl jsem jen to nejlepší pro svou Marii. Byla tak krásná. Nešlo ji odolat. Musel jsem udělat to, co jsem jí na očích viděl. Chytl jsem se rukama za hlavu. Houpal se dopředu a dozadu. Bylo mi špatně. Už tři dny jsem nejedl. Svěsil jsem ruce a zaklonil hlavu. Otevřel jsem oči. Bílé světlo mě pálilo do očí. Zavřel jsem oči. Chtěl jsem se cítit tak, jako uvnitř. Tma ovládala moje nitro. Nechtěl jsem vidět světlo. Nic se nestalo a život jde dál. Přišlo mi to nefér. Bylo mi přeci teprve dvacet tři let. Život jsem měl před sebou. Tedy možná. Otevřeli se dveře.

,,Tohle si oblečte. Za pět minut se vrátím.“

Podíval jsem se na tu hromádku. Vypadala lépe, než byla cítit. Uvědomil jsem si, že tam sedím v tričku a trenýrkách. Bude rozumné se obléct. Ať jsem kde jsem, bude lepší být oblečený. Sundal jsem triko a čichl si k němu. Poslední závan svobody. Až když ji člověk ztratí, zjistí, jak pro něj byla důležitá. Musel jsem zhubnout. Žebra mi vystávala i tam, kde byla dříve schovaná. Spodky jsem dolů dávat nechtěl. Vím. Měl jsem je už třetí den. Stále jsem se však nemohl donutit si obléci něčí cizí. Nikdy v životě jsem neměl spodní prádlo nikoho jiného. Dosáhli toho. Byl jsem ponížený. Už teď jsem se cítil jako moucha lapená pavouky. 
Ty nové byly čisté a cítit po savu. No dobře. Není na co čekat. Dolů s nimi. Odložil jsem své staré oblečení na židli. Seděl jsem a hleděl na ně. Už je nikdy neuvidím. Tenhle neosobní oděv mi teď bude dělat společnost. Pokaždé když dostanu nové oblečení, nebudu vědět, kdo ho přede mnou nosil. Ta maličkost mě sžírala. Dříve to bylo tak prosté. Špinavé do prádla, nové na sebe. Obojí však patřilo mně. Jenom mně. Tohle bylo erární. Nové prádlo se rozdělovalo na základě velikosti člověka. Nemohl jsem si ho podepsat, ani jako děti ve školce.

,,Jak mám neztratit sám sebe, když budu obklopen vším, co není mé?“

Rozesmál jsem se. Bylo to absurdní. Místo toho abych se bál, co se stalo. Proč jsem tady? Co bude dál? Řeším své spodní prádlo. Snad mi tu zůstane trochu zdravého rozumu. Díky bohu, že nemám děti. Matka se zhroutí. Bylo mi jí líto. Už si toho prožila tolik. Snažila se mi jít tím nejlepším příkladem, ač byla na všechno sama. 
Nemohl jsem si vzpomenout, kde se to všechno zvrtlo. Proč jsem od jistého momentu začal dělat špatná rozhodnutí? Nechtěl jsem nikomu ublížit. Za to bych dal ruku do ohně. Snad mi odpustí. Snad pochopí, že jsem to nechtěl udělat. Snad mi odpustí a nezavrhne svého jediného syna.

Otevřely se dveře. ,,Následujte mě.“

Šel jsem tou dlouho uličkou. Světla byla nade mnou a měl jsem až pocit, že se se mnou loučí. Tahle chodba. Světlo. Život. Můj děda mi vyprávěl, že když jel na sál, díval se na ta světla. Prý u každého vyslovil přání. Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci. Já jsem byl také zoufalý. U každého míjejícího světla jsem pomyslel na to své a doufal, že se splní.

,,Ať tu můj život neskončí.“

Chodba ještě pokračovala. Dveře střídaly dveře. Bylo tu ticho. Vždy jsem si představoval, že tu musí být hluk. Byly slyšet kroky. Mé ne. Ten muž přede mnou klepal podpatky. Jako by mě tu byla jen část. Muž měl právo tu být celý. Mohli ho vidět i slyšet. Já jsem měl právo jen být viděn. Nemohl jsem si vybírat. Takhle to bylo.

,,Počkejte tady.“

Zaklepal na dveře a zeptal se, zda můžu dál. Otevřel je a pustil mě dovnitř. Udělal jsem krok a z potemnělé chodby se ocitl v bílé místnosti. Přišel jsem si jako Neo v Matrixu. Jiný svět. Pomalu jsem si zvykal na světlo. Uviděl jsem židli a stůl. Přiblížil jsem se. Něco jsem uslyšel. Zbystřil jsem. Tohle jsem nechtěl slyšet. Tohle mi přeci nemohohli udělat.

,,Jak jsi mohl?“ plakala 

Chtěl jsem ustoupit. Udělal jsem krok zpět. Nechtěl jsem tu být. Teď ne. Nebyl jsem připraven. Teď ji nemohu potkat. Jediného člověka, ke kterému vzhlížím a zbožňuji. Není nic horšího než vidět svoji starou mámu plakat nad svým synem. Chtěl jsem se o ni přece postarat. Měl jsem se o ni postarat. Místo toho jsem ji vystavil tomuto ponížení. Ona, která nikdy nevzala ani žvýkačku, tu byla kvůli mně. Vedle ní seděl cizí muž. Neznal jsem ho. Měl před sebou složku papírů a neustále jimi listoval. Potřebovala obejmout. Pohladit. Říci, že vše bude dobré. On to neviděl. Nezajímalo ho to. To papíry ho fascinovaly.

,,Posaďte se. Probereme si, jak to s Váma vypadá.“

Nechtěl jsem, musel jsem. Schoulil jsem se do sebe.

,,Pan Pokorný Vás žaluje, že jste ho okradl o tři-sta tisíc korun. Byt matky, který napsala na Vás, teď podle smlouvy patří slečně M. Novákové. Vlastníte ještě nějaký jiný majetek, ze kterého jste schopný zaplatit odcizenou částku?“

Otevřel jsem pusu a chtěl říct. Já jsem nikoho neokradl. To on mi dlužil třista tisíc. Před pěti dny jsme podepisovali dlužnou směnku. Marie? Její otec apeloval, že pokud si ji chci vzít, musím na ni napsat svůj byt. Pokračoval.

,,Paní Marie Nováková trvá na svém majetku a Vaše rodina bude muset opustit byt do tří dnů.“

Měl jsem pocit, že oči mi musí vyskočit z důlků. Moje snoubenka vystěhovává mou rodinu z bytu pryč? Vzduch byl těžký. Pálil. Nedalo se tu dýchat.

,,Mohl byste mi už prosím odpovědět na nějakou otázku? Jsem Váš právník.“

Zkusil jsem se vzchopit. Potil jsem se. Jak nás to učili? Narovnal jsem se. Byl jsem úplně mokrý. Hlavu vzhůru. Ramena do zadu. Zvedl jsem zrak. Její pohled. Uhnul jsem. Mluvil jsem to já nebo někdo otevíral má ústa?

,,S panem Pokorným jsme podepisovali před pěti dny směnku na dlužnou částku. Zavázal se k tomu, že mi splatí tři-sta tisíc ve dvou splátkách. Marie Nováková je, možná tedy už byla, moje snoubenka. Její otec apeloval na dceřiných jistotách a zavázal se, že mi dá její ruku, pokud na ni napíšu svůj, tedy náš byt.“
,,Je tohle ta směnka?“
,,Ano, vypadá stejně.“
,,Četl jste ji, když jste ji podepisoval?“
,,Ne, pan Pokorný je můj kamarád z dětství. Řekl mi, co v ní je a já mu věřil.“
,,Přečtěte si ji.“

Právník měl pravdu. Stálo to tam černé na bílém. Já Pavel K. , ročníkem, trvalým bydlištěm a číslem dokladu se zavazuji uhradit panu P. Pokornému dlužnou částku tři-sta tisíc korun v jedné splátce do dvou dnů tohoto roku. Dne toho. V místě. Podpis dlužníka. Podpis vlastníka směnky. Jak jsem mohl být tak hloupý? Chytl jsem se za hlavu. Mlátil se dlaněmi, abych se probral. Tohle bude jen sen. 

,,Nemlať se, budeš blbej.“ pípla máma

Přestal jsem.

,,Je to lež. Byl jsem hlupák. Věřil jsem mu. Potřeboval půjčit třista tisíc na nový bar. Před pár dny přišel, že je švorc a chtěl domluvit splátky. Tvrdil, že až otevře bar, hned mi vše zaplatí.“
,,Máte svědky? Byl u toho i někdo jiný?“
,,Ano, Martin P., Zdeněk J. a Marie N.“
,,Musím Vás zklamat. Všechny, co jste teď vyjmenoval, jsou na seznamu svědků druhé strany.“
,,Jak to myslíte?“
,,Ti lidé tvrdí, že pan Pokorný má pravdu a Vy jste ho okradl.“

Zatmělo se mi před očima. Vznesl jsem se nad sebe. Ten člověk pode mnou se ptal.

,,Co budeme dělat?“

Soud byl hrozný. Všichni na mě koukali jako kdybych byl vrah. Zradili mě. Já, který jsem nic neudělal, teď čekám na verdikt. Moje máma nemá kde bydlet. Nechodí ven, aby si na ni někdo neukazoval. V práci si o ní šeptají za zády. A to všechno kvůli němu. Teď přijde ta spravedlnost. Soud rozhodne v můj prospěch. Všechny zničím za to co mně a mé mámě udělali.

,,… Pan Pavel K. se odsuzuje k dvanácti letům…“

Přeslechl jsem se? Podíval jsem se na právníka. Balil si ty své zbožňované papíry. Určitě neříkali roky, ale měsíce. Přece jsem nevinný. Odvolám se a prokážu to.

,,Mrzí mě to, dělal jsem, co jsem mohl. Sekretářka Vám pošle fakturu za mé služby. Držte se. Dvanáct let uteče jako voda. Zajistil jsem Vám dobrou a příjemnou věznici.“

Koukal jsem na tu ruku, jak drží tu mou. Byla chladná. Moje ruka mi nenáležela. Držel mě za ni, avšak necítil jsem ji. Jako by se odpojila od mého těla. Usedl jsem do lavice. Před očima černo. Zamotala se mi hlava. Bum!

…………………………………………………….

Probudil jsem se v posteli. Byl jsem celý zpocený. To byl ale hrozný sen. Sáhl jsem do leva po Marii. Nebyla tam. Asi nám šla připravit snídani. Mám zvyk. Praktikuji ho už od útlého věku. Oči po probuzení otevřu až poté, co se desetkrát zhluboka nadechnu. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět.

,,Snídaně!“

Nemám já to ale skvělou dívku? Otevřel jsem oči.

,,Podej mi ten kastrol.“

Mc

......................................................
Pavlovi K. nepomohlo ani odvolání. Trest si odpykal celý. Během vězení si doplnil vysokoškolské vzdělání a našel ženu.

  

Autor: Martina Cibulková | středa 4.12.2019 12:12 | karma článku: 15,56 | přečteno: 488x