„Mohu Vám nějak pomoci?“ „Ne, pardon. Jen jsem Vás pozorovala. Líbíte se mi.“ „Cože?“ zakuckal se a tvářil se, že se asi přeslechl. „Řekla jsem, že se mi líbíte.“ zopakovala jsem „Já Vás slyšel už prvně, ale ...” (bezstarostná povídka)
CO ČLOVĚK VYZAŘUJE, TO PŘITAHUJE
Dostala jsem chuť na živou hudbu a neboť mám ráda jazz, vybrala jsem si Jazz Republic. Sedla jsem si k prvnímu stolečku pod pódiem. Kapela začala hrát a obklopila nás svižnou energií. Nohou a hlavou jsem se vlnila do rytmu a fascinovaně hleděla na souhru hudebníků. Popíjela červené víno a opájela se hudebním prožitkem.
Ráda chodím občas sama za kulturou. Člověk si může dělat co chce, nemusí se nikomu přizpůsobovat a potkává nové lidi. Dnes večer jsem zvolila červené šaty s holými zády a vlasy dala do francouzského drdolu, aby vynikla šíje.
Dohrála první polovina a já se šla ven vyvětrat. Oblékla jsem si černý kabát, pevně ho stáhla v pase a vyšla do podzimní noci. Procházela jsem se ulicí u Národní třídy a koukala do oken domovů občanů Prahy. Šla jsem kolem Konviktu, před kterým stál osamocený zamyšlený muž. Díval se před sebe. Nic a nikoho nevnímal.
Zastavila jsem se a pozorovala ho. Byl vysoký. Blonďaté vlasy. Kostkované žluté sako, modrá košile a kalhoty. Kouřil cigaretu. Ručně balenou. Nohou kopal do obrubníku a něco si šeptal. Zvedl oči a střetl se s mým pohledem.
„Mohu Vám nějak pomoci?“
„Ne, pardon. Jen jsem Vás pozorovala. Líbíte se mi.“
„Cože?“ zakuckal se a tvářil se, že se asi přeslechl.
„Řekla jsem, že se mi líbíte.“ bezstarostně jsem zopakovala.
„Já Vás slyšel už prvně, ale nemohl jsem tomu uvěřit. My se známe?“
„Ne, nikdy jsem Vás neviděla.“ koketně jsem se na něj usmála.
„A to takhle říkáte každému muži, kterého potkáte, že se Vám líbí?“ usmíval se čím dál tím víc.
„Ne, jen těm, kteří se mi vážně líbí.“ oplatila jsem mu zářivý úsměv.
„A líbí se Vám hodně mužů?“
„Jak se to vezme.“ Pokrčila jsem rameny a točila si na prst spadlý pramen vlasů.
„To by mě právě zajímalo, jak se to vezme.“ Založil si ruce a mírně se rozkročil.
„A nemohlo by Vám stačit, že se mi líbíte Vy?“ mrkla jsem na něj.
„Nemohlo, co když to říkáte všem?” ukázal na mě prstem.
„Hmmm, tak to se asi nikdy nedozvíte. A víte co? Beru to zpět. Nelíbíte se mi.“ Vyplázla jsem na něj jazyk, ladně se otočila a odcházela pomalu pryč.
„Počkej, teda počkejte, kam jdete? Já to tak nemyslel.” kráčel mi velkými kroky vstříc
a klátil rukama.
„Nevím, jak jste to tedy myslel, ale já už stejně musím. První půlka skončila a já se vracím na koncert. Sbohem.” Pokračovala jsem v chůzi.
Doběhl mě a kráčel po mé pravici. Zpomalila jsem tempo.
„A co budete dělat po koncertě?“ nabídl mi rámě.
„To ještě nevím.“ přijala jsem ho. Už chybělo jen 15 metrů.
Z ničeho nic mě popadl. Políbil. Lekla jsem se. Plesk!
Chytl se za tvář. Rozesmál se. Otočil se a odcházel rychle pryč.
„Také se mi líbíš. Počkám na Tebe po koncertě. Vím, v kolik končí.” otevřel dveře a vešel do hospody.
Zmatená a růžová jsem se vrátila na jazz.
„Kdo si hraje, může se spálit, říkávala babička.” pomyslela jsem si.
Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem na něj přestala myslet. Pomohl mi k tomu také zdejší pianista. Přistihla jsem ho jednou, jak na mě kouká. Měl krásné hnědé oči, takové hluboké. Rozcuch na hlavě a dřevěný motýlek. Koncert se najednou stal mnohem zajímavější.
Po očku jsme na sebe občas koukli. Přišla děkovačka. Všichni tleskali ve stoje. Zasloužili si to. Byl to skvělý koncert. Potlesk dozněl a já se ještě usadila. Neměla jsem přece dopito. Usrkávala jsem svůj drink a doufala, že pianista přijde a připojí se.
„Tak jak se Vám líbil koncert, slečno?”
„Určitě se jí líbil hodně, když mě nechává čekat venku v zimě!”
Otočila jsem se za hlasem a zkoprněla. Uličkou k nám šel ten kluk ve žlutém saku. Spadla mi brada. Koukala jsem z jednoho na druhého.
„To jsem se zase dostala do pěkné bryndy.” napadlo mě okamžitě.
„Slíbila jsi mi, že se potkáme nahoře. I ty jedna, ty dostaneš večer na prdel!” zasmál se laškovně a nečekal na mou reakci.
Chytl mě kolem pasu vlepil pusu a kousl do ramena.
„Auuuu....”
„Tak já Vás nebudu vyrušovat. Myslel jsem, že jste tu byla sama.” omluvil se pianista a odcházel pryč.
„Ale já tu...” pípla jsem potichu a naštvaně se ohlédla na kluka v barvě slunce.
„Co to má znamenat?” utrhla jsem se na něj.
„No co co. Myslíš si, že se mi stává často, aby mě nějaká pěkná holka oslovila na ulici
a řekla mi, že se jí líbím? To bych byl vážně debil, kdybych si Tě teď nechal vyfouknout nějakým muzikantem, nemyslíš? Máš všechno? Jdeme. Vezmu Ti tašku.”
Hleděla jsem za tím cizím mužem kráčejícím uličkou s mou taškou a pospíchala za ním.
„Sakra! Příště si musím dávat větší pozor, koho oslovím..” mudrovala jsem.
Vyšplhala jsem za ním po vysokých točitých schodech na ulici. Trochu jsem se zadýchala. Pán byl asi sprinter.
„Tak, vymyslel jsem nám program. Půjdeme se projít, a pak do mé oblíbené vinárny.”
„Ale já nevím, zda s Tebou chci někam jít.” vyplázla jsem na něj jazyk. Asi se mi přece jen líbil. Sakra.
„Jo tak dáma se rozmyslela, nejdříve mi poplete hlavu a teď by byla raději s muzikantem. Tady máš tašku, asi jsem se v Tobě spletl. Čau!” naznačil krok.
„Počkej, já jen. Překvapil jsi mě. Tohle mi ještě nikdo nikdy neudělal.”
Krok nedokončil, místo toho mě chytl a políbil.
Plesk!
„Tak a tohle zase neudělal nikdo mě dvakrát po sobě. Budu si na Tebe muset dát pozor.” nabídl mi rámě.
„Asi nějaký instinkt. Vlastně, jak si to představuješ? Vždyť Tě vůbec neznám.”
„Adam. A ty?”
„Martina.”
„Těší mě. Tak co, zkusíme to spolu? Zatím je s Tebou docela švanda.”
Mrkl na mě a udělal dlouhý krok.
„Tašku Ti ponesu, jasné? Jsem přece gentleman.”
„Děkuji.” usmála jsem se. „A můžeš prosím zkrátit krok, mám podpatky.”
„Jé promiň, třeba takhle?” a zatvářil se jako vyplískaný kluk.
„To je ideální, děkuji.”
„Takže on si na tvrďáka jen hraje.”
Procházeli jsme se malebnou noční Prahou a povídali si. Ptal se na mě. Já se zajímala o něho. Řeč se za chvíli rozproudila a nešla zastavit. Dostali jsme hlad. Nabídl se, že něco koupí. Vlezl do nonstopu a přinesl dvě obrovská červená jablka. Každý jsme se zakousli do toho svého. Šli jsme po hlavní třídě k Národnímu divadlu. Zastavil se na mostě pod jednou lampou a zahleděl se k Hradu.
„Víš, co jsem chtěl vždy udělat?”
„Ne.” Líbil se mi čím dál tím víc.
„Domluvit si poetické rande s pěknou holkou o půl dvanácté večer u Národního divadla. Jsi pro?”
Mlčela jsem a hypnotizovala Hrad v dálce. Podíval se na mě. Na hodinky. Znova na mě.
Z ničeho nic mě objal. Políbil na tvář a řekl:
„Je jedenáct. Za půl hodiny se tu potkáme. Nechoď pozdě. Nečekám.” a odešel.
Koukala jsem užasle na jeho záda. Nechápala. On mě tu nechal? Tohle přeci dělám já! To já se vždy otočím a odejdu. Sledovala jsem jeho houpavou chůzi. Vlasy rozevláté do všech stran. Ruce v kapsách. Tašku přes rameno narážející mu do boku. Dlouhé kroky. Vlající sako. Líbil se mi.
„Vrátí se ještě?”
……………………………………………
„Hlavně se nezamilovat. Bude to pěkný číslo. Ale byla fajn. Projdu se a rozmyslím si to.”
Mc
