Znáte své "sexuální skóre"?

Sexuální skóre. Počet. Seznam milenců. Každý chce na partnerovi vyzvědět tohle magické číslo. Každý ví, že nikdy to své nahlas nepřizná a že ho nepřizná ani partner. A stejně ho chceme znát… Všichni… 

"Co je?! Vzdyt jsem to vydelila dokonce ctyrma!"

Údajně jen minimum lidí přiznává potencionálním adeptům o vztah svůj skutečný „počet“. Minimum. Různá pohlaví se jen liší různými algoritmy, kterými číslo proženou, než ho vypustí z úst. Muži ho prý násobí dvakrát, ženy zase dvěma dělí. Teoreticky – pokud on říká, že měl čtyřicet žen a ona přizná jen deset mužů, jsou na tom úplně stejně…

Proč nás ale onen „počet“ tak fascinuje? Proč chceme masochisticky vědět, kolik konkurentek nebo konkurentů v minulosti máme? Z jakého důvodu si rádi představujeme ty nekonečné zástupy sexy těl, se kterými nás náš momentální milenec může srovnávat? Proč jsme vyděšeni, když je naopak číslo (například vzhledem k věku a statusu „svobodný“) podezřele malé? Znamená to něco? A znamená to vůbec něco pro nás?

Mnozí muži mají pocit, že sexuální skóre řekne hodně o ženské osobnosti. Minimálně té postelové. Proto ho chtějí znát. Chtějí vědět, zda ta sexy nymfa jen neprovokuje a doma se nemazlí tak akorát s plyšovým králíčkem. Nebo zda přeci jen ta uťápnutá brýlatá sekretářka nebude stát za hřích. Chtějí prostě vědět na čem jsou a do čeho by eventuelně mohli jít.

Ženy mají ke svému i cizímu „počtu“ jiný přístup. Jejich rivalita je většinou založená na něčem jiném, než na zářezech na pažbě – v ženské společnosti je stále víc ceněna ta, která si vzala svého prvního bohatého milence než ta, která je bohatá tak akorát na zážitky z různých postelí. A každá žena muže více či méně zná. Proto, stejně jako nevěří, že ta malá rybička na fotce vážila třicet kilo a byla lidožravá, nevěří ani tomu, kolik jich bylo před ní. Muži totiž občas zapomínají, že jejich „machrování“ zajímá tak akorát zase jiné muže…

Seznamy milenců ale mohou být přínosné i pro nás. Samozřejmě ty skutečné! A to nejen v situaci, kdy hledáme původce nějaké pohlavní choroby… Můžeme nad nimi nostalgicky vzpomínat, divit se, co jsme byli ochotní udělat a červenat se ze stejného důvodu. Můžeme si lámat hlavu, co znamenají iniciály, krycí názvy typu „kytarista“ nebo „blonďák z baru“ a pak se uprostřed noci budit s výkřikem: „Ježiš! Tak na toho jsem úplně zapomněla!“

Ne, nevím, jestli to je k něčemu dobré a navíc tu pořád je ještě riziko, že seznam někdo najde. Ale je to zábava – něco jako prohlížet si stará alba fotografií, jen trochu zvrhlejší…

Nevím jak vy, ale já jsem zvědavá. Hodně. Ráda si prohlížím cizí školní fotky a přemýšlím, která copatá osmiletá mrcha byla ta osudová mého muže. Kterou tahal za copy? Ukažte mi ji, ať na ni můžu žárlit! Masochistické? Ano. Trochu… ale vysvětluje to, proč tak chorobně potřebuji znát všechny ty „počty“…