Pamatujete si ještě na Amélii z Montmartru, jak systematicky, ze všech sil a plná entuziasmu činila okolní svět lepším? Jak s naivním nadšením tvořila hry, které její oběti stejně nadšeně hrály? Vždy jsem chtěla být podobnou svatou, ale realita na mě dolehla nějak tvrdě a já se tohoto améliovského přesvědčení vzdala.
imdb.com
Kdo se ho ale nevzdal, je jeden můj kamarád. V dnešním světě působí tak trochu jako anděl a tím pádem i jako naivní mimoň. Ale je, stejně jako Amélie, mimoňský tím krásným způsobem: „všichni jsou v podstatě dobří a já tomu věřím“. Musel už kolikrát dopadnout tvrdě na zem, ale on se zase sebral, oprášil křídla a vzlétl, aby všem rozdával své růžové brýle a zvláštní, trošku odevzdaný, životní optimismus.
Když se s ním setkáte, rozlije se ve vás takové to nepopsatelné štěstí, které je typické pro setkání s někým, koho milujete. Vychutnáváte si chvilky s ním, protože víte, že skončí a vy se budete muset vrátit zpět do reality. Je to i trošku chudák, protože ho sice všechny ženy milují, ale takovým tím zbožným způsobem. To je sice krásné, ale nic moc z toho pro něj nekouká – rodinný život ani vztah rozhodně ne.
Bohužel já jsem tomuto svému andělovi nedávno ublížila. Udělala jsem totiž něco, co podlomilo jeho víru v to, že jsem dobrý člověk. Velice podlomilo. Půl roku jsem řešila jiné věci, které mi přišly životně důležitější a najednou mi došlo, že jsem odsunula svého anděla na vedlejší kolej. Ba co víc – možná jsem ho i ztratila! A to, jak jistě uznáte, je strašné!
Jenže jak mu vrátit víru? Jak ho přesvědčit, že JSEM dobrý člověk? On není ten typ, kterému stačí jednoduše zavolat a vše je vyřešeno. Nemůžu mu poslat šek, SMSku nebo kytku messangerem do práce. Tak jsem vymyslela plán! Přiznám se, že finální podobu dostal chvíli poté, co jsem si jednoho deštivého večera pustila po dlouhé době právě Amélii z Montmartru. V mém plánu figuruje paruka, klobouk a černé brýle, neznámá restaurace v centru Prahy, piknik na nějakém pěkném místě, dobré jídlo, výborné víno, nepodepsaný dopis poslaný starou dobrou poštou a různě rozestrkané indicie jak z pevnosti Boyard. Víc neprozradím, jen to, že hravé a poetické duše mu mohou závidět. Takovou práci jsem si při pořádání žádné akce nedala. A té kreativity, co můj nápad spotřeboval. Ale těším se, až to celé zrealizuji.
Pravda – začínám si trošku pohrávat s myšlenkou, že bych podobná zážitková „překvápka“ rozdávala všem kolem sebe a snažila se udělat svět lepší. Ale nejsem asi ta správná andělská nátura. Nejspíš jsem se svou naivitou ztratila i tu složku, kde zbývá důvěra v dobrotu ostatních. Ať se rozhlížím sebevíc, jediný člověk, který si podobnou námahu zaslouží je právě můj anděl.
Ale – neměla bych se vykašlat na to, co si kdo zaslouží a být prostě dobrá? Tenhle anděl přeci taky nerozlišuje a prostě věří. Amélie ve filmu taky neměla záruku, že její plán dopadne na úrodnou půdu. Ani nevěděla, jestli její milý stojí za podobné plánování. Ale stál a kdyby to neudělala, nedověděla by se to.
Začnu zatím svou pompézní omluvou a uvidím. Jestli to nevyjde, nedá se nic dělat – přišla jsem o svého svatého nadobro. Což bude strašné! Ale vám všem (ještě ne zatraceným) doporučuji, aby jste si svého anděla vážili (pokud nějakého máte) a snažili se nepoškodit jeho víru v dobrý svět. Hýčkejte je, co se dá, a když se nepovede, zmobilizujte všechny síly, aby jste jejich iluzi o světě dali dohromady.
