Seznamovací technika "raněné labutě"

Muži si myslí, že jsou nepostradatelní hrdinové. Všichni. My ženy vím, že to tak není, ale neúnavně je v tom podporujeme. Víme totiž, že jedině tak budou spokojení a my na základě toho také.  

"No co koukas? Nevidels nikdy ranenou labut?"

Znám mnoho silných žen, které se často stylizují do role „raněné labutě“. Usmívají se, dělají, že si neví rady, naivně mrkají a zoufale vzdychají. Vím, že mnoho z nich to nikdy nechtělo dělat a některé se dokonce smály těm, které to provozovaly dobrovolně. Jenže i tyto tvrdé a „svéprávné“ osoby časem pochopily, že v některých situacích je to to nejlepší nebo i jediné možné řešení. Od té doby brečí, když je zastaví policejní vůz (protože záhy zjistily, že je to levnější záležitost) a samy si ani nevymění žárovku (i když dobře ví, že by to zvládly daleko rychleji).

Povzbuzování mužského „božství“ je hluboce zakořeněné nejen v každé ženě, ale také ve společnosti. Je to takové veřejné tajemství – ví o něm všechny ženy i všichni muži (ti ho sice znají, ale myslí si, že je to jen nějaký druh žertu). Některé ženy ho sice odsuzují a jsou soběstačné, jenže po několika letech bez partnera si uvědomí, že je nutné přehodnotit situaci. Stanou se „raněnou labutí“, jejich Objekt je spokojený, v klidu je sbalí a když se k němu nastěhují, mohou projevit své pravé já. Ale když je žena silnou na první dojem? Smůla. Chtějí ji jen ušlápnutí ňoumové a masochisti.

Vyřeším hravě všechno – od rozbitého sifonu u umyvadla, přes vyhozené pojistky až po party pro 500 lidí. Nepotřebuji žádnou pomoc a vím to. Muži kolem mě si to ale nemyslí – jakmile se ocitnu v jejich přítomnosti, nevím si rady ani s jednoduchou funkcí telefonu, kterou běžně používám. Stane se ze mě „raněná labut“ a nedokážu to ovládnout. Je to něco jako alergie – jakmile se dostanete do blízkosti určité rostliny, automaticky začnete kýchat. Já jsem alergická na muže – když k nim přičichnu, stanu se blondýnou (v „hlubším“ smyslu toho slova).

Termín „raněná labuť“ jsem ukradla slovenskému spisovateli Maximovi E. Matkinovi, který takto tituloval jednu hrdinku své knížky. Nepamatuji si už další souvislosti, ale ta slova přesně sedí ke zmíněnému jevu – roztomilá mrkací panenka, která si dobře uvědomuje sílu svého „mrkacího panenkovství“. Každý muž v její přítomnosti se něžně usmívá a touží jí pomoci s každou maličkostí. Labuť ho uloví a má po ptákách. Respektive po labuti, která se s vědomím jistého kroužku na noze stane rázem kudlankou nábožnou. Nebo minimálně pavoučicí.