Když skončí nějaký vážnější vztah, mají „postižení“ jen dvě logické možnosti – buď zůstanou nějaký čas sami a zjistí, kdo jsou bez toho druhého, nebo se vrhnou hned do jiného vztahu, takzvaně „léčebného“. Ti, kteří si zvolí druhou možnost, si to kolikrát ani nemusí uvědomit. Prostě se náhodou naskytne někdo, s kým chtějí být. Ale je to skutečně tak? Nebo je to jen to nejjednodušší řešení, jak překonat samotu?
„Chtela bych ted byt sama, ale kdyz on tak krasne liba…“
Někteří moji přátelé, přestože se stále rozcházejí, nejsou v podstatě nikdy „volní“. Pořád ťukají v baru nad ránem informační SMSky svým protějškům a pořád se vymlouvají na „toho svého“ nebo „tu svou“. Nevadí mi to a chápu to. Nic špatného na tom není – ale proč si prostě mezi jednotlivými položkami svého vztahového života nedát „voraz“? Proč si neodpočinou od vědomí, že někde na ně ta nebo ten jejich nervózně čeká?
Nejhůř na tom jsou právě oni utěšovatelé a utěšovatelky, kteří většinou nic netuší. Jak by také mohli, když jsou stále vehementně ubezpečováni, že „tamto“ už je vyřešené? Vesele se vrhnou do nového vztahu a nikdo jim dopředu neřekne, že jsou jen „přestupní osobou“. Neříkám sice, že takový vztah nemůže vydržet. Samozřejmě, že ano. Může se z něj stát i cosi vážného. Ale taková možnost je minimální. Přestože si to ten, který utěšitele využije, nepřipouští, někde v hloubi duše ví, jak se věci mají – a tady že potřebuje jen zalepit ránu a v průběhu provizorního vztahu se rozhodnout co dál. Být sám nebo další pořádný vztah? Případně setrvat v provizorním vztahu, jen proto aby někoho měl.
Nejspíš je to určitý druh umění – být sám po dlouhé době v partnerství. Člověk neví, co má dělat s volným časem, jak se zabavit, jak si opatřit sex, jak se seznamovat. Složitě dává dohromady ztracené kontakty a potlačená přátelství. Plácá se životem a hledá náhradní druhy zábavy. Ale možná mezi tím najde i sám sebe. Jak může sám sebe ale najít uživatel „záplatových partnerství“? Možná se z předchozího vztahu vyléčí, ale co má pak dělat ten, kdo je jeho „záplatou“? Má si složitě lízat rány a zlomené srdce, když by k tomu vůbec nemuselo dojít?
Ve chvíli, kdy se vrháme do poměru s utěšitelem, si možná myslíme, že tohle je konečně ONO. Kdybychom se ale nad situací trochu zamysleli, došlo by nám, že jsme obyčejní sobci.
