Snažíme se působit inteligentně, vzdělávat se, být tolerantní... Ale v reprodukční soutěži je nám to k ničemu. Ideálního samce stejně vždycky uloví ta, která umí lépe mrkat jedním okem...
"Mozna divne cumi, ale nemrka a proto ho miluju!"
Výzkumů, jak je důležitá neverbální komunikace, jsou pravděpodobně stovky. Ani jeden z nich však nepovažuje komunikaci verbální za tu důležitější (připojme pár čísel – nonverbální složce komunikace je přisuzováno 55 až 76% z celkového vjemu partnera) Z toho tedy vyplývá jediné – co kecáte, je všem úplně fuk, důležité je, jak si při tom přehazujete nohu přes nohu a jak zvedáte obočí!
Máte strach, že se ztrapníte nějakou hloupostí, kterou plácnete na rande? Zůstaňte v klidu – stačí, když umíte správně našpulit rty a nepokládáte lokty na stůl. Nebo naopak pokládáte. Nikdo skutečně neposlouchá, ale všichni sledují…
„Pořád dával oči v sloup,“ odpověděla mi nedávno jedna slečna na dotaz, proč se rozešla s tím absolutně ideálním mužem. Co se na to dá říct? Nic. Leda zvednout obočí. Nebo dát oči v sloup. Ale zpátky k věci: Tahle slečna ulovila před časem ideálního muže – nadprůměrně krásný, extrémně chytrý, výjimečně hodný, částečně bohatý, úspěšný, zajímavý a navíc s uměleckými ambicemi! Co víc si přát? Prince Williama bez plešky? Strávili spolu pár večeří, víkendů i nocí a pak přišla s tímhle. Oči v sloup. A přitom jsem si už trénovala chytání svatební kytice!
Je možné, že jsou některé ženy tak náročné, aby je odradilo obyčejné gesto? Vyhodíme z ložnice skvělého milence jen proto, že divně krčí nos? Odvoláme svatbu s (jinak) ideálním mužem jen kvůli tomu, že se často mimoděk drbe v uchu? A může se nám stát, že náš princ odcválá ve svém bílém Porsche pryč proto, že se občas nervózně koušeme do rtu?
Pár dní po tom, co jsem zvedla obočí (levé, jistěže…) nad podivným rozchodem jsem se potkala s druhým aktérem této lovestory. Seděli jsme naproti sobě nad hrnkem kávy a mluvili o životě, o vztazích, o počasí, o práci… Vůbec jsem ho neposlouchala! Zato jsem nemohla nesledovat, jak podivně zvedá oči v sloup za každou větou. Něco jako nonverbální tečka. Úchvatné! Nevídané! A příšerné! Pravda je taková, že bych nevydržela koukat na tento podivný neurotický tik déle, než hodinku nad kávou. Natož třeba celý život...
Ale nejsme všichni jen přehnaně nároční? Nemažeme si telefonní čísla ideálních partnerů, kteří mají drobnou „vadu“, až moc rychle a zbytečně? Nezahazujeme životní šance kvůli hloupostem, kterých by si za normálních okolností nevšiml ani Sherlock Holmes?
Jsem obklopena ženami, které obdivují styl chůze svého vyvoleného a přitom si neuvědomují, že je absolutně nepoužitelný pro společný život. A to už vůbec nemluvím o tom, jak dotyčný vypadá! Jde pouze o jakýsi další zvířecí pud, který určuje naše kroky? Co má znamenat má obsese na muže, kteří si pořád podupávají nohou do rytmu své nervozity a tím jistým pohybem hlavy odhazují vlasy z očí?
Vždycky jsem myslela, že si partnera vybíráme podle jasných priorit – milenec musí mít sexy postavu a vlastní byt, manžel vůdčí schopnosti a široká ramena. Nakonec ale skončíme v posteli se šlachovitými studenty, kteří mají tak akorát vlastní polštář na kolejní palandě a bereme si obtloustlé podsadité joudy, kteří nám zobou z ruky. Proč? Protože šlachovitost značí odnepaměti dobrou výdrž a podsaditost stabilitu a zázemí? A protože si to my sice neuvědomujeme, ale naše podvědomí to dobře ví?
Nonverbální komunikace je mrcha.
Takže si radši půjdu trénovat jak správně mrkat jedním okem…
