O mužích, telefonech a mamutech

Zase jsem si ráno otevřela e-mail a nic. Nenapsal. Podívala jsem se na telefon. Ani na něm žádná kouzelná obálka. Nevím, co to je za hloupou vlastnost, ale muži prostě nepíšou a nevolají. Jako by snad nevěděli, že ta osoba na druhé straně komunikačního zařízení by klidně snědla ropuchu, jen kdyby měla jistotu, že potom se konečně ozvou.  

"Haloo! Muzi! Ozvi se!"

Ta osoba je většinou žena. Samozřejmě. Sedí a kontroluje doručenou poštu každých pět minut, jestli náhodou konečně nenapsal. Jako by nevěděla, že muž by radši snědl ropuchu, než aby odepsal (minimálně to tak vypadá). Nechápu, proč je to takhle zařízené a kdo ty vlastnosti rozděloval. Dvě pohlaví, která spolu mají utvořit ideálně vztah a tak odlišné přístupy ke komunikaci? Je zarážející, že přes tuto „bariéru“ dokážeme ještě nějaké vztahy vůbec utvářet.

Muži jednoduše a o to víc důsledně ignorují všechny komunikační kanály. Proč si ale potom pořizují tak vychytané mobilní telefony, desítky e-mailových schránek a všechny ty skype a icq věcičky. K čemu jim to je, když je všeobecně známé, že oni prostě nevolají? A když náhodou volají, dokážou změstnat několikatýdení pobyt mezi lidožrouty do tří vět? Maximálně čtyř? Ale to je jedno, ať na druhé straně drátu klidně mlčí – hlavně ať zavolají!!! A ženy? Co to je za divnou závislost na slovech oblíbeného muže? Nedokážou se chvíli věnovat nějakým „svým“ věcem? Musí jejich život skutečně spočívat jen v čekání na zprávu a vymýšlení odpovědi (jak to vypadá většinu základní a velkou část střední školy)?

Ne, nejsem naivní. Dokonce už ani automaticky nečekám, že po úžasné noci s cizím mužem mi bude dotyčný volat každou hodinu a vyznávat lásku. Což ani nemůže, protože mu preventivně neřeknu své číslo (abych nebyla později zklamaná, že nevolá). Přesto mě stále udivuje, jak můžou muži nenapsat (nezavolat, nepřijít…) třeba několik dní, když mi na ně přitom myslíme téměř nonstop? Jak to vydrží? Mají skutečně o tolik víc různých aktivit, které je zaměstnají, než ženy? A mají ženy skutečně tak málo co na práci, že na svůj „mužský kontakt“ musí čekat jak na smilování (a vytržení z nudy)?

Když se vrátím v čase o pár tisíc let, najdu muže, kteří se soustředí na jeden úkol („Musím zabít mamuta!“) a ženy, které mají úkolů několik („Musím udržet oheň a nakrmit děti a uvařit muži a zabít toho otravného vlka, co chce sníst mé dítě…“). Přetrvává to do dnešních dob. Oni mají svou jednu velkou záležitost náročnou na koncentraci, my zase spoustu záležitostí, které musíme zvládnout. Nejlépe současně. Proto ženám připadá logické, že mezi poradou se šéfem, telefonátem otravné klientce a vyřizovaním faktur napíší alespoň esemesku svému aktuálnímu dopisovacímu příteli. Muž prostě musí nejdřív ulovit mamuta a pak se věnuje ostatním věcem.

Takže nezbývá než čekat. Akorát mi občas připadá, že tím složitým lovem často maskují i pojídání zkvašených bobulí a podobné zábavy…