Naštvaní muži a ženy v montérkách

Když jsem vzteklá – peču. Když jsem nervózní – vytírám a luxuji. Když jsem smutná – stloukám prkýnka. Když mám doma muže – peču, vytírám, luxuji a stloukám prkýnka…

A moc mě neštvi, nebo ti uříznu poličku!
Muži ve mně vzbuzují vesměs pozitivní emoce. Ovšem to pouze do chvíle, než překročí práh mého bytu. Pak už jsem jen nervózní (kdy konečně vypadnou), vzteklá (že jsou chytřejší než já), smutná (že nezůstanou do rána), v depresi (že mají přítelkyni), ve stresu (jestli mám ladící spodní prádlo) a hysterická (že nemám a on na to právě přišel).
Všechny tyto negativní emoce ale vytvářejí zvláštní druh energie, která, ač sama o sobě negativní, může být snadno a při určité konstelaci hvězd, přetransformována v energii pozitivní. A tedy také investována do něčeho, co je okolím vnímáno jako veskrze pozitivní – koláč, uklizený byt, selfmade nábytek… (v mém případě paravan) Lidé vás pak mají rádi a ani netuší, že je za tím ve skutečnosti jen nějaký chlapík.
Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Já říkám – za každou oblíbenou ženou stojí muž, který jí přivádí k šílenství. Potažmo k oblíbenosti…
Nikdy mě nic nedonutilo uklidit si byt tak pečlivě (a rychle), jako návštěva. Zejména ta mužská. Proto jsem se rozhodla praktikovat mužské návštěvy pravidelně a věřte, že pod mou postelí teď není ani zrnko prachu.
Rovnice je jednoduchá – čím mě muž víc vytáčí, tím ideálnější přítelkyní jsem. Vážně. Copak vy byste nechtěli beztrestně vytáčet svého partnera, aby vám pak za odměnu něco dobrého upekl nebo konečně připevnil tu poličku? Hm… ale zdá se, že na muže to nefunguje…
Jedno děvče, říkejme mu třeba Helena, žije s mužem, který tráví večery v práci. Helenu to štve, takže uklízí. Přijde domů, umyje nádobí, umyje okna, podlahu, koupelnu, vysmýčí za postelí, za skříní, vypere záclony, vypráší koberce… a končí před půlnocí. To se vrátí její spolubydlící, dá jí pusu, pochválí uklizenou domácnost a usedne k večeři (kterou vyndala z trouby někdy mezi prášením koberců a leštěním zrcadla). Jenže co se stane, když se náhodou někde zdrží ona? Najde doma sedět svého milého, naštvaného, obloženého prázdnými lahvemi, pytlíky od brambůrků a vůbec děsným čurbesem.
Co z toho vyplývá? Že vztek muže je transformován zase jen ve vztek a vztek ženy v novou barvu na stěně? Že se muži rádi plácají ve svém utrpení, kdežto žena ho ráda rozdrtí v mixéru? Že muži stoicky zvládají své deprese s nezištnou pomocí Johnnyho Walkera a ženy hysterčí s hadrem v ruce?
Ať už je to cokoliv - nechcete mě někdo naštvat? Alespoň v diskuzi? Potřebovala bych si dodělat ten paravan…