Dle mužů je (prý) ideální ženou nejlepší kamarád a prostitutka. Nejlépe v jednom balení. Proč se tedy (většinou) nežení s peroxidovými dámami v leopardích oblečcích ani se neregistrují s těmi divnými chlapíky, kteří je tahají na pivo, když je to nejméně vhodné?
„Ahoj vsichni, to je ma kamaradka Marta. Teda holka. Teda… proste Marta!“
Některá stádia vztahů jsou jasná – když s někým bydlím, jsme buď partneři, nebo spolubydlící; když máme s někým stejné snubní prstýnky, jsme manželé; když s někým spíme, jsme milenci, a když s někým nespíme, jsme kamarádi. Ale co ty fáze mezi tím? Kdy přestáváme být přáteli a stáváme se milenci? Stačí k tomu nezávazný sex po vydařeném večírku? A kdy se z milenců stávají partneři? Je to po první společné snídani nebo až po vzájemném představení rodičům? Kde je rozdíl mezi drinkem s kamarádem a drinkem s potencionálním partnerem nebo milencem? Jde jen o emoce? A co když ten druhý žádné nemá?
Když nám bylo patnáct, vše bylo definováno až s přehnaně ostrou přesností. Nebo nechají věty: „Chci s tebou chodit“ a „Budeme jen kamarádi“ někoho na pochybách? Ne. Jenže postupem času začínáme hrát různé hry – nedáváme najevo své city, nemluvíme přímo, kalkulujeme, analyzujeme, vypočítáváme možné výsledky a důsledky našich slov. Říct „Budeme jen kamarádi“ si už netroufneme – co kdybychom náhodou přišli o ty luxusní večeře? Co když už nám jako (jen) kamarádce nedohodí tak lukrativní zakázky? A co si teprve dovolit navrhnout „chození“? Ustály by to naše novodobé duševní hradby? Nebyli bychom lynčováni jako vyznavači zamilovaných románů a trapných klišé?
Nedávno byla jedna z mých kamarádek na čemsi jako rande s někým, kdo už sice není jejím kamarádem, ale stále ještě není ani partnerem či milencem. V pochybném podniku si k nim nad ránem přisedl místní štamgast a začal filozofovat. Mimo jiné o nich. A jaký jsou hezký pár. A jak jim to spolu sluší. A že se do toho nechce míchat, ale pokud spolu nejsou, tak by měli. A že jestli nemají „kde“, má kousek svůj byt. A… Oni jen seděli a hlavou jim šlo to samé: „Jak se on/ona zachová? Popře to úplně? Nebo jen napůl? Co si o tom myslí? Nemá ten zjev nakonec pravdu? Neumíme si to jen přiznat?“ Opilec, aniž by věděl, způsobil, že se oba na chvíli zastavili a začali sami pro sebe uvažovat – jak definovat náš vztah?
Každý pokročilý uživatel opačného pohlaví už má své strategie, jak zjistit, na čem je. Pro někoho to je určení partnerského statusu před přáteli (Představí mě jako kamarádku, přítelkyni nebo prostě jménem?), pro jiného testování provokováním (Když strhám jeho oblíbený fotbalový klub, co se stane?) a pro dalšího „zkouška klíčem“ (Co udělá, když mu nechám napospas klíče od MÉHO bytu? A jak se zachová, když já včas nevrátím klíče od JEHO bytu?). Získáváme mnoho různých informací, o kterých nám zkušenosti napoví, co bude (pravděpodobně) dál. Ale průkazku, že od teďka můžeme právoplatně užívat status „zadaný“, nám nikdo nevystaví…
Ani nevezme...
A co teprve, když chceme definovat vztah nestandardním způsobem? Proč nemůžeme být „jen“ milenci? Proč nemůžeme mít svého vlastního „fuckbuddyho“? Proč si nepěstovat osobního platonického „milovníka“? Přijít do společnosti a představit svého partnera pro ten konkrétní večer jako „partnera pro ten konkrétní večer“? Musí náš doprovod opravdu v každé chvíli BÝT DEFINOVATELNÝ? Občas se přeci vyskytneme někde s někým, kdo pro nás není ničím (tedy alespoň ne ničím definovatelným...). V době, kdy je trendy být single by to mělo být normální. Nikdo není single zcela – každý, i v mezivztahovém vakuu, je obklopený množstvím osob, které mu zpříjemňuje život. Proč je tedy nutně definovat?
Je pro nás tak důležité „někam patřit“? Do nějaké škatulky? Znát hranice? Vědět, že kámošům z práce nás sice představí, ale zubní kartáček v jeho koupelně mít nesmíme? Očividně ano…
Ok, tedy. Do budoucna se připravím na všechno – budu mít v zásobě pár sprostých vtipů (kdybych byla kámoška), na sobě pár sexy kousků negližé (kdybych byla milenka) a s sebou kartáček (abych si mohla označkovat teritorium, až mě pasuje na přítelkyni)…
