Každý se občas ocitne „mezi vztahy“, v období vztahového vakua. Někdo to období miluje a prodlužuje, co to jde (toho nazýváme „singl“), jiný ho nenávidí a minimalizuje, nejlépe na pouhé minuty či mínusové hodnoty. Takového já označuji slovem „vztahovač“.
"Rychle pryc! On se mnou chce vazne zit!!!"
Nedávno jsem seděla s jedním mým dobrým přítelem, říkejme mu třeba Quido. Bavili jsme se o vztazích (kupodivu ještě dříve, než jsme vyčerpali obvyklá témata typu „práce“ a „sex“) a mně došlo, že si nepamatuji jediný okamžik, kdy by nebyl zadaný. Nikdy nejspíš nevyplnil kolonku „singl“ v dotazníku, jeho známosti těsně navazovaly a některé se dokonce vzájemně kryly. Je to chorobně vztahový typ.
Jeho protipólem je chronický singl. Někdo, kdo má svou svobodu natolik rád, že se k ní neustále vrací. Nebojí se vztahů jako takových, ale jednoduše si nedokáže představit sebe samotného jako součást podobné instituce. Když si někoho najde, kolikrát se to i stydí přiznat – vždyť je přeci singl! To je něco, jako by si zarytý metrosexuál nechal narůst chlupy na zádech!
Chronicky můžete být buď nemocní nebo singl. Oboje vás bude trápit, ale časem si na to zvyknete. Možná dokonce tak, že vám to při změně situace začne chybět. V obou případech potřebujete vhodné léky, aby se váš stav stal snesitelnějším – v případě, že vás postihlo „singlovství“ si musíte pravidelně dávkovat milence a spoečnost dobrých přátel. Bohužel závislosti na těchto „medikamentech“ se budete těžko zbavovat, což bude problém v případě, že přestanete být singl.
Myslíte, že „vztahovači“ žádné léky nepotřebují? Omyl! Všemožné nevěry, úlety a výlety do cizích ložnic nejsou nic jiného, než umělé prostředky pro utišení bolesti z „nesamoty“. Situaci neřeší, stav k lepšímuá neposouvají, alespoň však máte pocit, že váš život není jen nudný stereotyp.
Vždy, když se s Quidem loučím, mám (i jako příslušnice stáda singlů) hroznou chuť s někým se spárovat. Což je skutečně překvapivé, vzhledem k tomu, jaké příběhy o své věrnosti mi vypráví. Když se nad tím ale zamyslím, dojde mi, že si samu sebe jako členku týmu zvaného „pár“ nedokážu představit. A pochybuji, že Quido to dokáže (a to se mnou kdysi pár neděl za jeden tým hrál!).
V dohledné době si vystačím s prostředky, které jen potlačují symptomy. Obávám se totiž, že na úplné vyléčení bude potřeba těžšího kalibru a já se s takovým zatím neseznámila...
