Myslíte, že se jednoho dne prostě rozhodnete oženit nebo vdát a hned se vám to podaří? Že si napoprvé najdete dokonalého partnera, uchvátíte ho a vznikne úžasná láska? Chyba! Na takovou situaci se musíte připravovat dlouho dopředu.
"Utrhl jsem se ze retezu. Myslel jsem, ze to bude fajn. Ale hned me zase lapila jina..."
Příprava na výběr a následný lov vám zabere i několik let, ale není to vůbec problém. Před pár lety bylo divné být ve třiceti svobodný, teď je spíš divné nebýt ve třiceti svobodný. Ti poctivější z nás mají tedy všeho všudy téměř deset let na poctivé leštění zbraní. Nejen, že za ty roky můžete dovést k dokonalosti svůj „um balení“, ale máte i docela dobrou šanci zjistit, co vlastně chcete a hlavně - co chtějí „ti druzí“.
„Ti druzí“. Už od puberty zkoumáme, co by si vlastně přáli, jak se jim líbit, co je „dostává“ a fascinuje. Metodou pokus-omyl se pomalu dobíráme k nějakým výsledkům (které nám hned vzápětí jiný příslušník „těch druhých“ vyvrátí). Převracíme své hodnoty, měníme různé masky a doufáme, že jednou pochopíme. Víme, že nejspíš ne, ale stejně se o to snažíme. Balíme tedy na svou identitu další vrstvy, které jsou přímo úměrné tomu, co je v oblasti párování moderní. Volná láska? Jsme sice nenapravitelní žárlivci, ale proč se netvářit, že nám podobný vztah vůbec nevadí? Neodpuštění nevěry bude partner hned brát jako známku netolerance. A je moderní být tolerantní. Děti? Co na tom, že po nich vůbec netoužíte? Nechcete potomky – nejste chovní. Naopak. Jste nežádoucí pro tvoření svazků. Smůla. Neměli jste žádnou známost déle než rok? A myslíte, že vám někdo uvěří, že jste vy sami nikoho nechtěli? A i kdyby, neodvykli jste už moc soužití ve dvou?
Občas mě napadá, že každý z nás se už v pubertě rozhodl, jestli bude „svazkytvořící“ nebo nikoli. Jistě, málokdo časem zůstane sám. Většina si i přes svá předsevzetí a názory někoho najde a utvoří s ním pár. Ale je velký rozdíl v tom, jak každý jedinec svůj vztah bere. Jestli skutečně myslí párově nebo individuálně. Jestli je jeho vztah spíš „siamskodvojčecí“ nebo partnerství dvou jasně oddělitelných jedinců. Někdo už od prvního polibku je „chorobně párotvorný“ a někdo „chorobně singl“.
Problém nastává ve chvíli, kdy párotvorný chce ulovit singla a naopak. Jak si mohou vyhovovat dva lidé s tak odlišným přístupem k instituci vztahu? Bude pro singla dostatečně důvěryhodný někdo, kdo téměř po celý čas svého života byl v nějakém páru? A bude „chronický partner“ věřit někomu, kdo je zvyklý být sám a ve většině případů mu to vyhovuje? Je možné, že se nám kvůli takové drobnosti sníží tak podstatně výběr? Není to jen stejný problém, který vzniká při „multikulturních“ svazcích? Lze to tedy nějak překonat?
